Stránky

Primitivo je prostě best.

Pokud jste četli můj fejeton v Respektu, tak asi znáte můj vztah k vínu. Nechci k němu sklouznout jen proto, abych uvízla v bezstarostné prázdnotě, ale když je příležitost si ho v klidu užít, tak se nebráním a toužím po tom nejlepším. A tím je... rozhodně Primitivo. Tmavé červené víno se šťavnatou chutí v těle rozproudí příjemnou náladu, obzvlášť když ten den už nic nemusíte a v krbu praská dřevo...







Víno, které jsem dneska pila, pochází z vinařství Cantine De Falco. Najdete ho v regionu Puglia, na mapě přímo v podpatku italské kozačky. Rodinná firma tady vyrábí vína už 50 let. A podle majitelů Vína od Bodláků jsou jejich Primitiva prostě nejlepší. A já rozhodně souhlasím. Porovnávat můžu třeba s chorvatskou alternativou, kterou kupuju u nás na Vinohradech, a ráda bych někdy zkusila i tu z Kalifornie - tady se dokonce vyrobí nejvíc Primitiv na světě, jen pod názvem Zinfandel. 

A co vy? Jaké víno máte nejraději?

Se štěstím je to jako s alkoholem. Stačí ho jen troška.

Čtete Respekt? Já s ním pravidelně trávím čas v metru, kdy jedu z Vinohrad do práce na Stodůlkách. Každé číslo se soustředí na jedno hlavní téma, tím aktuálním je štěstí. Novinářka Silvie Lauder "dala dohromady" nečekaný návod na štěstí, který má čtenáře přimět, aby se na tenhle prchlavý pocit podívali trochu jinak. Opravdu potřebujeme být pořád šťastní? Text ukazuje, že ne. Neštěstí nás nutí k činům a výkonům. Se štěstím je to zkrátka jako s alkoholem. Potřebujeme ho jen trošku a jen někdy. A já se nad ním zamýšlím ještě trochu jinak. V rubrice "Jeden den" rozebírám instantní doping, který nám pomáhá přežít den. Ať už je to kafe, víno, ibalgin nebo jiná forma rychlé úlevy. Opravdu je potřebujeme? Jsme šťastnější s nimi nebo bez nich? Odpověď najdete právě teď na stáncích. A taky online.)




Kočky návod na štěstí opravdu nepotřebují. Obzvlášť ty moje.)

Může začátečník vyrazit na skály do Chorvatska? Ano, ale...

... musí být tak trochu blázen. A vyrazit s partou, která má násobně víc zkušeností než on sám. První podmínka je v mém případě jasně splněná, takže když se mě letos na jaře přítel zeptal, jestli bych se chtěla přidat na lezení do chorvatských hor, k jeho překvapení, nebo spíš šoku, jsem řekla, že ano. Vzhledem k tomu, že leze přes dvacet let a jeho kamarádi, kteří měli jet s námi, začali s touhle nádhernou disciplínou ještě za komunismu, i druhá podmínka byla "checked". 

A teď k tomu, jaká byla realita:

LOKACE Dechberoucí! Z hustých lesů vystupují vápencové skály, které jsou součástí pohoří Velebit. Bydleli jsme v malém kempu Došen Dabar ve výšce přes 700 metrů nad mořem a těšili se na slibnou předpověď počasí. Jenže byl duben. První den ještě svítilo sluníčko, ale pak... pršelo, padaly kroupy a k ránu dokonce mrzlo. Jestli jsem něco opravdu postrádala, tak to byla zimní čepice! Dole u moře v nejbližším městě Karlobag (asi 20 km směrem na jih), se člověk cítil trochu lépe a zvládli jsme se i vykoupat. A ryze mužská posádka zaměřená na výkon mi dokonce dovolila lehký zevling v místní kavárně, abych si v tom drsném prostředí připomněla svůj pohodlný život na Vinohradech:)

Skály nad kempem jsou vysoké kolem 1300 metrů nad mořem. 
Náš kemp. K dispozici jsou tady dva přírodní záchody, pitná voda a ohniště. Cena příznivá, majitelé super.  






LEZENÍ
 Před mou první zahraniční zkušeností jsem byla párkrát lézt na stěně (Smíchoff, Sobotka a Ruzyně) a třikrát venku na pískovci (Ostrov, Suché Skály a Sedmihorky). Jaký pocit jsem měla z prvního setkání s vápencem? Že klouže a že ho nenávidím! Postupně to bylo lepší, ale žádná cesta se neobešla bez kňourání a nadávání (to ale platí i pro ten pískovec:)

Pár praktických rad: Najdete tady desítky cest v obtížnosti cca 4a až 7c (některé mají až sedm délek, my jsme lezli většinou kolem tří, párkrát nám lano stačilo na celou). Bývají dobře odjištěné, ale hodit se vám bude i pár smyček a friendů. A taky tenhle průvodce. 












POCITY & ZÁŽITKY Do dnešních dnů čerpám dobrou náladu ze vzpomínek na krásnou přírodu, která je tady všude kolem. Zároveň si vážím útulné teplé postele, protože mám pořád v čerstvé paměti choulení do spacáku, aby byl na vzduchu jen minimální kousek kůže. Co se týče lezeckých skills... chtěla jsem se posunout a možná se to trochu povedlo, ale spíš jsem si ověřila, že překonávání vlastních možností není nic pro mě. Pohoda a bezpečí jsou stále moje priority:) 

No a ryze mužská společnost? Ta byla super. Na můj vkus trochu minimalisti v oblasti verbální komunikace, ale každý den na tom byli lépe a lépe. Obzvlášť, když se k našemu táboráku připojil pár z Rakouska. Ten večer jsem toho naopak moc nenamluvila já, protože jsem si hrála s jejich nádherným švýcarským ovčákem. Taky jsme tady potkali březí kočku a občas nám nad hlavou prolétl sokol nebo orel. Žijí tady také medvědi, vlci a rysi. Vidět je by bylo super, ale asi jsem ráda, že se to nestalo.)