Stránky

Iri se vdává

Samozřejmě, že ne, protože jednou jí to stačilo.) Ale to neznamená, že bych na svatby zanevřela. Ty povedené si ráda prohlížím, dodnes mám schovanou přes deset let starou edici Cosmopolitanu se svatební přílohou a když mám nostalgickou náladu,  nadšeně v ní listuju. Ale k věci a hlavně k důvodu, proč jsem se rozepsala o svatbách. Věnuje se jim totiž čerstvé květnové Marianne Bydlení, kde jsem měla tu čest připravit svatební styling. Pojala jsem ho jako jeden den v kůži nevěsty od svatebních příprav přes oběd a odpolední čaj až po večerní pohodičku, kdy si konečně svlékne šaty, odlíčí a teprve si pořádně uvědomí, co se vlastně stalo.)





Všechny použité věci byly krásné, ale nejvíc jsem se zamilovala do plameňákového tácku a geniální geometrické misky.




Dekor doplňují ilustrace od talentované Andraste, se kterou už se teď těším na další spolupráci. Je skvělá! Skvosty na fotkách jsou zapůjčené od Zoot, Hnst.ly, Tiger Copenhagen, Art on Stage, Nila, a Bella Rose. Květiny jsou z ateliéru Rosmarino a sushi z báječného Yamato.

Sladce & Barevně

Když jsem byla malá, milovala jsem barevné cukříky ve tvaru karetních znaků. Před časem jsem si na ně vzpomněla, pátrala jsem, jestli se ještě vyrábí, ale našla jsem jen jejich bílou alternativu. A tak jsem začala hledat, jak si je vyrobit. Návodů je spoustu, formiček taky, takže se do nich brzo pustím podle tohohle "care bears" vzoru. Zatím jsem si to zkusila nanečisto pomocí speciální formičky na marcipán a gelových barev, ze kterých vzešly roztomile sladké kytičky. Vidět je můžete ve stylingu květnového vydání Marianne Bydlení, které bude brzy na stáncích. Než číslo vyjde, ukážu vám pár fotek a taky postup. 




 
A tady už jsou cukříky ve zmiňovaném stylingu

Asi je skoro zbytečné popisovat, jak na to, ale pro jistotu: Bílý nebo hnědý cukr smícháte s troškou (opravdu jen krapet, ať cukry nemusí dlouho schnout) gelové barvy a směs natlačíte do formičky. Pár hodin je necháte schnout a pak sladce barevný skvost opatrně vyjmete. Za mě je to parádní (a jedlá.) dekorace na slavnostně prostřený stůl.

Návraty

Josefa Koudelky. Fotografa s neobyčejným nasazením a citem pro grafiku, který se stal navzdory svému přání legendou. Už se zase necítím úplně dobře a tak hledám útěchu v laciných pop hitech a kvalitním umění. Za tím druhým jsem vyrazila do upm, které do 23. září vystavuje 350 autorových snímků rozzařených do jeho nejznámějších cyklů  - Začátky, Experimenty, Divadlo, Cikáni, Invaze 68, Exily a Panorama.




Koudelka zahájil kariéru fotografa jako třiadvacetiletý student strojařiny na ČVUT, když své výjimečné oko představil na divadelních snímcích vystavených ve foyeru Semaforu. Zaujal atypickou kompozicí a silným vizuálním dojmem blížícím se k umělecké grafice. Než se stal v roce 1967 profíkem v oboru, živil se šest let jako letecký inženýr. O tři roky později emigroval do Británie, kterou za dalších deset let vyměnil za Francii. Žil i v dalších koutech Evropy, což se mu líbí i dnes ve svých 80 letech. K jeho snům totiž patří nenalazení jediného místa k životu. Nechce zlenivět. Chce stále tvořit a objevovat.