Může začátečník vyrazit na skály do Chorvatska? Ano, ale...

... musí být tak trochu blázen. A vyrazit s partou, která má násobně víc zkušeností než on sám. První podmínka je v mém případě jasně splněná, takže když se mě letos na jaře přítel zeptal, jestli bych se chtěla přidat na lezení do chorvatských hor, k jeho překvapení, nebo spíš šoku, jsem řekla, že ano. Vzhledem k tomu, že leze přes dvacet let a jeho kamarádi, kteří měli jet s námi, začali s touhle nádhernou disciplínou ještě za komunismu, i druhá podmínka byla "checked". 

A teď k tomu, jaká byla realita:

LOKACE Dechberoucí! Z hustých lesů vystupují vápencové skály, které jsou součástí pohoří Velebit. Bydleli jsme v malém kempu Došen Dabar ve výšce přes 700 metrů nad mořem a těšili se na slibnou předpověď počasí. Jenže byl duben. První den ještě svítilo sluníčko, ale pak... pršelo, padaly kroupy a k ránu dokonce mrzlo. Jestli jsem něco opravdu postrádala, tak to byla zimní čepice! Dole u moře v nejbližším městě Karlobag (asi 20 km směrem na jih), se člověk cítil trochu lépe a zvládli jsme se i vykoupat. A ryze mužská posádka zaměřená na výkon mi dokonce dovolila lehký zevling v místní kavárně, abych si v tom drsném prostředí připomněla svůj pohodlný život na Vinohradech:)

Skály nad kempem jsou vysoké kolem 1300 metrů nad mořem. 

Náš kemp. K dispozici jsou tady dva přírodní záchody, pitná voda a ohniště. Cena příznivá, majitelé super.  

LEZENÍ Před mou první zahraniční zkušeností jsem byla párkrát lézt na stěně (Smíchoff, Sobotka a Ruzyně) a třikrát venku na pískovci (Ostrov, Suché Skály a Sedmihorky). Jaký pocit jsem měla z prvního setkání s vápencem? Že klouže a že ho nenávidím! Postupně to bylo lepší, ale žádná cesta se neobešla bez kňourání a nadávání (to ale platí i pro ten pískovec:)

Pár praktických rad: Najdete tady desítky cest v obtížnosti cca 4a až 7c (některé mají až sedm délek, my jsme lezli většinou kolem tří, párkrát nám lano stačilo na celou). Bývají dobře odjištěné, ale hodit se vám bude i pár smyček a friendů. A taky tenhle průvodce. 

POCITY & ZÁŽITKY Do dnešních dnů čerpám dobrou náladu ze vzpomínek na krásnou přírodu, která je tady všude kolem. Zároveň si vážím útulné teplé postele, protože mám pořád v čerstvé paměti choulení do spacáku, aby byl na vzduchu jen minimální kousek kůže. Co se týče lezeckých skills... chtěla jsem se posunout a možná se to trochu povedlo, ale spíš jsem si ověřila, že překonávání vlastních možností není nic pro mě. Pohoda a bezpečí jsou stále moje priority:) 

No a ryze mužská společnost? Ta byla super. Na můj vkus trochu minimalisti v oblasti verbální komunikace, ale každý den na tom byli lépe a lépe. Obzvlášť, když se k našemu táboráku připojil pár z Rakouska. Ten večer jsem toho naopak moc nenamluvila já, protože jsem si hrála s jejich nádherným švýcarským ovčákem. Taky jsme tady potkali březí kočku a občas nám nad hlavou prolétl sokol nebo orel. Žijí tady také medvědi, vlci a rysi. Vidět je by bylo super, ale asi jsem ráda, že se to nestalo.)

Na návštěvě ve Zlíně

Oba moji rodiče se narodili na Moravě a to kousek od sebe. Potkali se ale v Praze, kde jsem vyrostla také já. Do jejich rodišť jsem jako dítě skoro nejezdila, většinu léta jsem trávila u babičky ve východních Čechách. Jenže krev je krev a mně se zastesklo po něčem, co sice na vlastní kůži neznám, ale cítím, že mě to tam táhne. A tak jsem vyrazila do Zlína. Překvapilo mě, jak je to moderní město plné krásných domků (nejen těch Baťových), parků a budov (i díky architektonickým úpravám od Evy Jiřičné). 

Morava je nádherná. Pohled z Kelníků  na Velký Ořechov, kde moje máma vyrůstala do svých 13ti let. 

 

Konkrétně v tomhle domě...

"Krabice od bot" alias projekt Kateřiny Šedé k 700. výročí založení Zlína. Detaily zde. 

Park Komenského mi doslova vyrazil dech. Je tady vyžití pro děti i dospělé a dost mě zaujalo, že nikdo z nich, tedy ani malí ani velcí, nekoukal do mobilu. Místo toho si povídali, hráli fotbal, nebo uždibovali dobroty z okolních kaváren a bister. Park je hned vedle kulturního a univerzitního centra, kde sídlí rektorát UTB a nachází se tady kongresové centrum (aktuálně domov zlínské filharmonie B. Martinů.) Komplex navrhla architektka Eva Jiřičná. 

Památník Tomáše Bati vznikl v roce 1933 podle návrhu architekta F.L. Gahury. Stavba respektuje Baťovu filosofii postavenou na jednoduchosti s důrazem na čistou funkčnost bez zbytečných detailů. Prosklená budova je úplně prázdná, uvnitř je zavěšena pouze maketa letadla Junkers F13, ve kterém Baťa v roce 1932 havaroval. Schodiště ve tvaru písmene Z odkazuje na jméno města Zlín, kombinace bílé, modré a červené zase připomíná trikolóru. 

Baťův institut vznikl z továrních budov bývalých závodů a zahrnuje Krajskou galerii výtvarného umění, knihovnu a informační centrum. Pořádají se tady samé zajímavé akce, mrkněte. 

Ve Zlíně jsme se byli podívat ještě na vilu Miroslava Zikmunda (jen zpoza plotu, pro veřejnost se má otevřít na podzim), Baťovy domky a překrásná obydlí v ulici Dr. Kolaříka a Nivy II. Taky jsme ochutnali prameny v Luhačovicích a střihli si procházku zámeckou zahradou v Kroměříži. 

Kdo uhodne, které ze zmíněných měst to je, dostává bod.)

Bedřichov na běžkách

O víkendu bylo krásně, tak jsme vyrazili na Jizerskou magistrálu a dali si skvělou žemlovku na Šámalově chatě na Nové louce. Příští víkend máme v plánu to samé a pak nás  vpondělí čeká Paříž, ze které plánuju pořádný fotoreport. Tak zatím.)