... musí být tak trochu blázen. A vyrazit s partou, která má násobně víc zkušeností než on sám. První podmínka je v mém případě jasně splněná, takže když se mě letos na jaře přítel zeptal, jestli bych se chtěla přidat na lezení do chorvatských hor, k jeho překvapení, nebo spíš šoku, jsem řekla, že ano. Vzhledem k tomu, že leze přes dvacet let a jeho kamarádi, kteří měli jet s námi, začali s touhle nádhernou disciplínou ještě za komunismu, i druhá podmínka byla "checked".
A teď k tomu, jaká byla realita:
LOKACE Dechberoucí! Z hustých lesů vystupují vápencové skály, které jsou součástí pohoří Velebit. Bydleli jsme v malém kempu Došen Dabar ve výšce přes 700 metrů nad mořem a těšili se na slibnou předpověď počasí. Jenže byl duben. První den ještě svítilo sluníčko, ale pak... pršelo, padaly kroupy a k ránu dokonce mrzlo. Jestli jsem něco opravdu postrádala, tak to byla zimní čepice! Dole u moře v nejbližším městě Karlobag (asi 20 km směrem na jih), se člověk cítil trochu lépe a zvládli jsme se i vykoupat. A ryze mužská posádka zaměřená na výkon mi dokonce dovolila lehký zevling v místní kavárně, abych si v tom drsném prostředí připomněla svůj pohodlný život na Vinohradech:)
Skály nad kempem jsou vysoké kolem 1300 metrů nad mořem.
Náš kemp. K dispozici jsou tady dva přírodní záchody, pitná voda a ohniště. Cena příznivá, majitelé super.
LEZENÍ Před mou první zahraniční zkušeností jsem byla párkrát lézt na stěně (Smíchoff, Sobotka a Ruzyně) a třikrát venku na pískovci (Ostrov, Suché Skály a Sedmihorky). Jaký pocit jsem měla z prvního setkání s vápencem? Že klouže a že ho nenávidím! Postupně to bylo lepší, ale žádná cesta se neobešla bez kňourání a nadávání (to ale platí i pro ten pískovec:)Pár praktických rad: Najdete tady desítky cest v obtížnosti cca 4a až 7c (některé mají až sedm délek, my jsme lezli většinou kolem tří, párkrát nám lano stačilo na celou). Bývají dobře odjištěné, ale hodit se vám bude i pár smyček a friendů. A taky tenhle průvodce.
POCITY & ZÁŽITKY Do dnešních dnů čerpám dobrou náladu ze vzpomínek na krásnou přírodu, která je tady všude kolem. Zároveň si vážím útulné teplé postele, protože mám pořád v čerstvé paměti choulení do spacáku, aby byl na vzduchu jen minimální kousek kůže. Co se týče lezeckých skills... chtěla jsem se posunout a možná se to trochu povedlo, ale spíš jsem si ověřila, že překonávání vlastních možností není nic pro mě. Pohoda a bezpečí jsou stále moje priority:)
No a ryze mužská společnost? Ta byla super. Na můj vkus trochu minimalisti v oblasti verbální komunikace, ale každý den na tom byli lépe a lépe. Obzvlášť, když se k našemu táboráku připojil pár z Rakouska. Ten večer jsem toho naopak moc nenamluvila já, protože jsem si hrála s jejich nádherným švýcarským ovčákem. Taky jsme tady potkali březí kočku a občas nám nad hlavou prolétl sokol nebo orel. Žijí tady také medvědi, vlci a rysi. Vidět je by bylo super, ale asi jsem ráda, že se to nestalo.)
