Library, Framework, SDK. Vs or &?

The planet's population today is nearing eight billions. Almost three-fifths are active internet users. If they want to find something, 90 percent go for Google. The more answers they get the more billions dollars come to the company's pocket (it was 135 last year). 

To show that not only profit but also public good are the issue, Google is investing in an online education of its users. That's why Sideways Dictionary was created in 2017. The guide is using analogies instead of definitions to explain IT terms.

Bots are like ghosts in Pac-Man, API is similar to wooden toy with shapes and bug is the same thing as fly in a drink. The very first phrases came from the pen of journalist Nick Asbury, next ones can be add by anyone else. The platform is open to public. Metaphors for Library, Framework and Software Development Kit are still missing. It's time to fix it.

 

Foto: Sylvia Yang/Unsplash

LIBRARY

Is like baking bread in own kitchen. You can have a yeast from your roommate, buy a flour in the shop and find the form in kitchen supplies. 

FRAMEWORK

Is like bread baking workshop. You have to follow precise recipe, use specific kind of flour and work with available tools. One loaf will be same as the other. 

SDK 

Is like a kitchen where the bread is baking in. There are ingredients, oven and tools to work with. Even a cookbook to read. How to use all of this is up to you. One can be creative or follow exact instructions. 

CONCLUSION

You take things from library (function, methods, classes/ingredients) which you need for work (to create own application/bake a bread) Framework asks you for things (concrete piece of code/specific kind of flour) needed for exact rules to be followed. In SDK there is all of this mixed (libraries, frameworks and other tools/ingredients, oven, recipes) and it's up to you what you create with them. 

Čtyři ANO a čtyři NE pro rok 2024

V posledních letech jsem se soustředila na životně důležité věci a cestou za splněním velkých cílů jsem nabrala řadu zlozvyků. Po těch sáhnu vždycky, když nezbývá čas na poctivou rutinu. A ta mi teď žalostně chybí. Svoje splněné sny tady na blogu postupně rozeberu - změnu profese, pořízení vlastního bytu, úspěšnou výchovu ve střídavé péči i šťastné (druhé) manželství. Po letech obrovského nasazení je čas zvolnit a soustředit se na věci, které mě naplňují spokojeností. Jenže zvyk je železná košile a tak mám ve chvilkách slabosti (únava, lenost) tendenci sáhnout po negativní rutině, která vede tak akorát k frustraci. Proto jsem si sestavila malý návod, jak na to. A myslím, že je použitelný pro všechny, stačí si do něj dosadit „svá ANO a svá NE“. 

Každé ANO má jinou váhu, foto: James Cousins / Unsplash

 

Je rok 2024 a tak jsem si symbolicky vybrala čtyři věci do každé kategorie:

ANO - Pohyb. Psaní. Péče. Vzdělávání.

Fyzická aktivita je zázrak. Jen se musí dělat pravidelně. Mám štěstí, že se v naší firmě organizuje pravidelné fitness cvičení na protažení a posílení celého těla. Každou středu. Pak chodíme na běžky, na stěnu a teď i na brusle. S nástupem jara plánuju obnovit běh k místnímu rybníku, kde se snažíme s manželem otužovat. Hodně k tomu pomáhá studená sprcha každý večer. Celoročně.)

Psaní je profese, ale chybí mi to vlastní, tvůrčí a tak ho chci zase oživit. V hlavě mám samozřejmě spoustu nápadů:)

Pečovat se dá o všechno. A úplně vždycky se to vyplatí. Já se chci letos víc zaměřit na zahradu, protože to, co nám loni v létě a na podzim dala, je úžasné. Žijeme z toho i teď v zimě, když jdu do sklepa pro mrkev, řepu nebo brambory.

V oblasti nových znalostí mě zajímá kombinace ekonomie a adiktologie, protože se navzájem prolínají. A v podstatě všechny ekonomické zákony se dají aplikovat i do života. Krátkodobé výkyvy se dějí, ale důležité je to, co se ustálí na dlouhodobé přirozené míře, viz Phillipsova křivka (William Phillips, 1958) vs Přirozená míra nezaměstnanosti (Milton Friedman, 1968). 

V krátkém období platí, že je buď vysoká inflace a nízká nezaměstnanost, nebo naopak, a na první pohled se zdá, že by stát mohl obojí ovlivňovat podle toho, co uměle vyžene nahoru nebo srazí dolů, ale v dlouhém období se míra nezaměstnanosti stejně ustálí na hladině, která je v konkrétním prostředí přirozená. 

A přesně tak je to i v životě - když si třeba řekneme, že nás konkrétní osoba nerozčílí, a že se udržíme v klidu, vyjde to jednou, dvakrát, možná i třikrát a pak zase vyletíme. Dokud se nevyřeší věc, která nás dráždí, jen vůlí klid nenastavíme. Stejně tak, když někdo v partnerství dělá něco kvůli někomu - pokud pro to není vnitřně rozhodnutý, nebo to v něm zkrátka není, vydrží to zase jen chvilku (třeba nekouřit, pečlivě uklízet), ale pak se zase všechno vrátí do starých kolejí.

Movement is good, foto: Drew Dizzy Graham / Unsplash

 

NE - Alkohol. Závist. Žárlivost. Minulost.

Celkem souzním s názory protidrogového koordinátora Jindřicha Vobořila, který často varuje před nebezpečím alkoholu. Jeho dostupnost, ať už cenová, prodejní nebo společenská, toxickou látku proměnila v běžnou součást života. Obzvlášť u nás. V rámci EU patříme k největším konzumentům (spolu s Lotyšskem, Litvou nebo Bulharskem) a to se spotřebou kolem 10 litrů na osobu za rok. Denně u nás pije cca deset procent dospělých. Alkohol poškozuje nejen naše fyzické zdraví (cirhóza jater, srdeční onemocnění, některé druhy rakoviny), ale i psychiku - přibližně 26 tisíc lidí za rok skončí v souvislosti s pitím na psychiatrii. O mém vztahu k nutkavému chováním si můžete přečíst v Respektu.

Závist může někdy motivovat k lepším výkonům, ale většinou jde o zbytečnou trýzeň našeho nitra. Štěstí se střídá, a když nám někdy chybí, přijde jindy, nebo ho máme v oblasti, ve které ho bereme jako samozřejmost. 

A stejné je to se žárlivostí, někdy může upozornit na to, že je něco špatně, ale většinou je to jen lechtání našeho ega. A minulost? Ta je zbytečná úplně. Důležitá je přítomnost, skrz níž můžeme ovlivnit naši budoucnost. Tečka. 

Nejdřív světlo, potom tma. Alcohol is bad. Foto: Ash Edmonds / Unsplash

Když na mě tedy „přijde“ cokoli z negativní části, nahradím ji jakoukoli oblastí z té pozitivní. Takový je plán, tak uvidíme...

Přeju vám všem, ať si v novém roce co nejčastěji vybíráte pozitivní ANO místo negativního NE:)

Když chcete žít jako vaši klienti, dopadne to špatně.

Opakovaně se přesvědčuju, že ty nejlepší věci jsou na doporučení. Ideálně osobní. Kolegyně v práci mi nadšeně vyprávěla, jak zašla se svým synem studujícím malbu na komentovanou výstavu Petr Brandl: Příběh bohéma ve Valdštejnské jízdárně. Projekt je zajímavý tím, že kromě ikonických děl přibližuje také život slavného barokního malíře, který neplatil alimenty a utíkal před zástupem věřitelů, protože, ač nadprůměrně placen za své jedinečné obrazy, chtěl žít jako šlechta, pro kterou je maloval. A na to ani jeho vysoké honoráře nestačily. Umřel chudý, nemocný a sám.

Malostranská.

Uposlechla jsem doporučení, že jestli jít, tak jedině na komentovanou prohlídku. Přes web galerie jsem tedy objednala lístek pro sebe (320 Kč) a teenagera (220 Kč) a dnes odpoledne jsme s Domi vyrazily.

Výhled přes okno Jízdarny na páva ve Valdštejnské zahradě. 

Na výstavu překvapivě dorazil také tenhle obří kocour v kočárku. Jeho majitel, postarší elegantně oděný pán, se chvilku dohadoval s pokladní, ať ho pustí dovnitř, ale neklaplo to. „Jednou bych povolila, a chodili by mi sem lidi se psama a kdoví s čím ještě,“ argumentovala. 

A ve 13:30 to vypuklo. Dostaly jsme nálepku na svetry, že patříme do skupiny, což se ukázalo jako naprosto zbytečné, protože vášnivý výklad Davida Beitla přilákal i náhodné „kolemjdoucí“, takže naše původně skromná skupinka se postupně rozrůstala o další řady. Tady jsou highlighty, které mě zaujaly nejvíc:

Obraz Kající Máří Magdaléna byl určen pro stropní výzdobu kostela, lidé se na něj tedy dívali zespoda, proto trochu mate svou perspektivou. Obzvlášť v oblasti prsou, jak nás pan průvodce upozornil:)

Kytice ve váze I a II vznikly společně s Janem Vojtěchem Angermayerem kolem roku 1720 na objednávku Františka Černína. Oblíbenou hrou barokní šlechty byla hádanka, kdo z autorů co namaloval. Můžu vám prozradit, že Brandl se postaral o ptactvo, kamenný podstavec a vázu. Ale květiny prý uměl taky, ujišťoval nás odborník:)

Jeden z nejslavnějších Brandlových obrazů - Simeon s Ježíškem, cca 1725, olej na plátně. Světec měl přislíbeno od Boha, že zemře, až spatří Spasitele. A dočkal se. Autor mistrovsky zachytil starcovo citové dojetí, k čemuž přispěla i speciální technika - do ještě čerstvé  barvy zasahoval prsty i nehty a vytvořil tak dojem rozechvělé tváře i „živých“ kudrlin.

Jiskra v oku divokého umělce lehce upadá (Brendl tento autoportrét maloval v době, kdy mu bylo kolem padesátky) a díla dosahují vrcholu - v této době namaloval Simeona s Ježíškem nebo Historii Josefa Egyptského. 

Z výstavy jsem si odnesla, že Brandl oplýval nesmírným talentem, ovládal hned několik malířských technik a zároveň se nebál experimentovat, ale měl celkem horkou hlavu a bohémský styl života. Formality ho nelákaly. Nedokončil jezuitské gymnázium na Malé Straně, když se učil řemeslo, hádal se s učiteli a vedl spory s malířským cechem. A jako manžel a otec nestál za nic. Neustále byl někde v čoudu a žena Helena (matka jeho syna Maxmiliána) ho celý život uháněla kvůli alimentům. Byl to společenský člověk s obrovským množstvím kontaktů, což mu umožňovalo studovat díla světových malířů a získávat prestižní zakázky. Chtěl žít na vysoké noze, ale nakonec skončil v dluzích (a ve vězení) a v 67 letech umírá v osamění v Kutné Hoře. S velkým talentem holt přichází velká zodpovědnost. A tu Petr Brandl poněkud postrádal.)

Kolegyně zmiňovala, že po výstavě určitě musíme zajít do skvělého bistra v galerii Kunsthalle a opět měla pravdu. Daly jsme si strašně dobrou kulajdu a poke bowl a probraly, jaké dojmy v nás Brandl zanechal:)

Už jste Brandla viděli? Pojmenovali jste si svou knihu v Kunsthalle? A pustili byste na výstavu kocoura v kočárku???:)