Stránky

Píšu scénář pro svou novou ložnici

Zatím v ní mám jen postel, která tu doufám nebude dlouho, protože je dětská a mému dospělému tělu úplně nevyhovuje.) Pak jednu vintage skříňku, co asi dřív sloužila jako botník a já v ní skladuju fén, časopisy a všechny nabíječky. Ta se mi moc líbí, tak bych ji tu ráda zachovala. Štěstím jsou dvě komody, kam můžu dát většinu oblečení, šaty a košile věším na stojan od Master&Master. To je zatím jediný skvost, který ve své ložnici mám. Kluci, díky za něj!

Stojan na oblečení od Master&Master

Celý svůj život, kterým myslím knížky, fotky, obrázky, sešity, zápisníky a pár dalších drobností, se schovává v krabicích umístěných pod postelí. Asi si tak dokážete představit, jak ráda v téhle části bytu trávím čas. Dá se říct, že tady v podstatě opravdu jen spím. Utěšuju se tím, že je to prozatimní, ale zároveň je mi jasné, jak moc se finální zařízení může odložit. A proto mi zatím nezbývá, než snít. Než svou ložnici zrealizuju, budu o ní psát. A tím pádem si ji můžu do sytosti idealizovat.

Píšu, tedy sním.)

Scénou je můj pokoj, který se na plátně mění v podkroví, kde jsem posledních šest let usínala. Proč? Protože se mi po něm stýská. Aktérem jsem jenom já sama, protože teď sama opravdu jsem. Ne tedy v celém bytě, ale v ložnici ano.) Mezi set designéry jsme povolala celé osazenstvo dánské značky Hay, amsterdamské duo Scholten & Baijings a k tomu Veroniku Jirouškovou, aby mi ložnici vyzdobila vintage poklady, které umí najít jen ona, a taky jejím ledním medvědem.

Podkrovní ložnice se střešními okny Velux, které se dají pohodlně otevřít, i když je u nich postel, a propustí maximum světla.

Pléd a zrcadla od HAY

TO BE CONTINUED...

Prognostika a přestavba našich osobností

Asi nejsem jediná, kdo si při prezidentské debatě v České televizi uvědomil, jak velký potenciál Miloš Zeman kdysi měl. I v době, kdy je v podstatě na pokraji svých sil, pořád dokáže zaujmout a říct věci, které člověka přimějí k zamyšlení i k úsměvu. Pořád má své charisma. To všechno vedlo k tomu, že jsem si poprvé přečetla jeho slavný článek v Technickém magazínu "Prognostika a přestavba". Chtěla jsem nahlédnout do doby, kdy byly jeho záměry čisté a myšlenky velké. Nezklamala jsem se. Objevila jsem v nich totiž pravdu o dnešní společnosti. 

Miloš Zeman se v srpnu 1989 vyjadřuje k článku, ve kterém kritizuje socialistickou ekonomiku. Měl se omluvit, aby si udržel práci, místo toho ve faktech i vizích zašel ještě o něco dál. O práci na podzim přišel, o pár měsíců později se stal politikem demokratického Československa.

Zeman v tehdejším textu poprvé veřejně vyjádřil důvody, proč se Československo v oblasti ekonomiky, vzdělávání, životního prostředí a dalších témat řadí k nejzaostalejším zemím v Evropě. Klíčová rozhodnutí dělali nekvalifikovaní lidé, vizí byla jedna jasně daná budoucnost postavená na špatných základech a ve společnosti chyběla zdravá zpětná vazba. 

Řešení viděl v obnovení vlastní zodpovědnosti, pocitu občanství a sebevědomí vybrat tu nejlepší možnou variantu budoucího vývoje. Slovy Miloše Zemana: "Jakákoli vize potřebuje k životu trvalou konfrontaci s alternativními vizemi, aby se mohla vyvíjet, korigovat a prohlubovat." To je podle mě naprosto obecná pravda, která se dá vztáhnout na jakoukoliv životní oblast, která je pro vás aktuálně důležitá. 

A teď přijde věta, která mě v celém textu, s ohledem na současné události, zaujala nejvíc. Znovuzvolený prezident před devětadvaceti lety vytušil, že možnou katastrofu přibližuje jedna klíčová přímá úměra: "Umění odejít, jako součást politické kultury, je tím nižší, čím nižší je tato kultura". To, že to sám včas neudělal, je tak zrcadlem naší společnosti. Máme se relativně dobře, fyzicky nestrádáme, vybírat můžeme z nepřeberných možností a můžeme se tedy rozmanitě věnovat kultivaci naší osobnosti. Místo toho ale chceme co nejvíc věcí, peněz a zážitků s co nejmenší námahou, bažíme po vzrušení, jsme líní a pokud máme v něčem opravdu jasno, tak v tom, že naše blažené pocity jsou tím hlavním, co hýbe světem. 

Moderní kandidát v cool ilustraci od Tomski&Polanski

Takovým hezkým příkladem člověka se zdravým přístupem k životu, který krásu světa vidí ve smysluplné práci, umění a rozvoji sebe i blízkých, je Jiří Drahoš. I když si to hodně lidí včetně jeho voličů nemyslí, i on má své charizma. Po celou kampaň ale bohužel zůstalo skryto. Proč? Protože nebyl sám sebou. Snažil se soupeřit v oblasti, ve které nemá zkušenost, nikdo ale netvrdí, že to bylo potřeba.  Prezident nemusí být nutně politik. Tím se může stát. Musí být ale osobnost. A tou Jiří Drahoš je. 

Tímhle textem chci uklidnit rozhořčenost, která na mě vyskakuje ze všech online kanálů, kde jsem přihlášená. Spíš než do smutku nad výsledkem voleb se ponořte do úvah nad vlastním vnímáním světa. Protože i když jste volili jinak, jste součástí společnosti, která si za prezidenta vybrala člověka, co neuměl včas odejít, i když kdysi věděl, proč je tahle schopnost potřeba. Porovnávejte alternativy, hledejte pravou podstatu věcí a zkuste žít tak, abyste v budoucnu nemuseli popírat sami sebe. Já to zkusím taky.

Artsemestr 2018

Tatínek, maminka, dcera. Tři pohledy na jednu přehlídku studentských prací z oboru módy, designu, ilustrace a fotky. Začíná to být rodinná tradice, u které se vždycky skvěle pobavím. Většinou tam pak musím jít ještě jednou sama, protože s těma dvěma se stíhám jen smát. Následující ukázka jejich komentářů mluví za všechno. Domi v ateliéru Ilustrace: "Za tu vystřihovánku bych dala milión, kdybych ho měla. Nebo aspoň tisícpětset." Tak moc se jí líbily letošní práce na téma diorama. Následuje pochybovačné vyjádření jejího otce o jednom z prototypů koupelnových doplňků v ateliéru produktového designu: "No já nevim, ale tohle fakt dělali lidi, co studujou design? To bych zvlád taky. A líp." To on říká často.) Mně se překvapivě nejvíc líbil ateliér fotografie a to hlavně kvůli gymnastické koláži a nostalgickému vzpomínání na komunistickou dovolenou u moře. Některé věci je opravdu lepší zapomenout.)







Na zbytek fotek mrkněte do alba na Facebooku, spatřit vše naživo můžete do úterý 30. ledna. 

Nový pokojíček

Jak jste se minule dozvěděli, od ledna bydlíme s Domi jinde. Se zařízením jejího pokojíčku jsem pospíchala nejvíc, protože jsem chtěla, aby se tu hned od začátku cítila jako doma. Základ v podobě bílých stěn, regálu Ikea a dřevěné podlahy byl super, takže stačilo "jen" přestěhovat původní nábytek a vymyslet, jak to celé uspořádat, aby všechno dohromady fungovalo. Až na pár drobností jsme s aktuálním stavem docela spokojené, tak uvidíme na jak dlouho.)


Skleněný vintage jednorožec tu na nás čekal, hezké překvapení.)

Své vlastní "Déčko" dostala Domi od Káji Strykové, hrníček s lištičkou je ze Zootu a mřížkovaná nástěnka ue Stradivarius.


V zelené bio kleci spí naše džungarská kráska Gedžitka.
Při stěhování jsem spoutu věcí dala "dál", liščí čaj o páté z Hračkotéky jde ale všude s námi.


A co všechno nám ještě chybí? Nějaký hezký koš na hračky, asi i pár nových obrázků a samozřejmě spoustu krásných dekorací a hraček, kterých nikdy není dost.)

Iri Single Mum

Táhlo se to roky. Ten nepříjemný pocit vzadu v hlavě, že něco není v pořádku. Přibližoval se pomalu, ale s neuvěřitelnou silou. Až do chvíle, kdy se jeho tíha už nedala snést. Ten okamžik, kdy si uvědomítenebo spíš konečně přiznáte, co se vlastně děje, je nejdřív hrozně úlevný. Bolest přijde až o hodně později a o co víc se ji snažíte, ať už skrz nové zážitky nebo vlastní vůli potlačit, o to je intenzivnější. S tím je ale potřeba počítat a taky si tím naplno projít. Kolotoč euforie a smutku se točí zhruba tři měsíce. Pak je chvíli klid, než se roztočí znova. A tak pořád dokola, dokud nenaskočíte na jiný nebo ho díky nalezení vlastního já dokážete zastavit. Mně se to zatím nepovedlo.

Nejdřív je to v hlavě, pak v srdci. Ilustrace: Elliana Esquivel

Pocity jsou ale luxus, který si na úplném začátku rozhodně nemůžete dovolit. Odcházet po šesti letech není jen tak. Obzvlášť, když žijete v jeho bytě. Navíc nešlo jen o mě. Musíte vymyslet, kde budete bydlet a to s ohledem na školu i práci. A samozřejmě taky peníze. Když jsem tenhle pořádně tuhý oříšek konečně rozlouskla, trvalo dva měsíce, než jsem ho mohla i sníst. Termínu nastěhování se musíte přizpůsobit vy a do té doby zařídit, kde spolu s osmiletou holčičkou složíte hlavu. Naštěstí jsou tu shody náhod, díky nimž jsme získali azyl v bytě kamaráda, který po tuhle dobu hledal nové štěstí ve vietnamských horách a lesích. Proto ten Smíchov.   

Iri & Domi. Dokud jsem já ta větší, což nebude trvat dlouho, užívám si každou společnou minutu.)

Teď už máme to nejhorší za sebou, bydlíme jen o pár vchodů dál, takže Domi chodí pořád do stejné školy, a finišuju i se zařízením jejího pokojíčku. Až potom přijde na řadu moje zázemí, na což se samozřejmě hrozně těším, ale rozhodně to nebude hned.) Můj vnitřní kolotoč drží na uzdě právě opečovávání mého mláďátka a taky termíny uzávěrek, které se prostě musí dodržet. Při životě mě drží taky naděje, že všechny další dny budou lepší a lepší, až se jednou promění v to úplně nejlepší. Tak uvidíme.)

Mě v novém pokojíčku baví voňavá a odolná modřínová podlaha, Domi se líbí tak nějak všechno.) Pořádný fotoreport bude přístě.