Stránky

Zobrazují se příspěvky se štítkemfilm. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfilm. Zobrazit všechny příspěvky

Eamesovi ve filmu

Kdo by je neznal, kdo by je nemiloval. Působí jako nerozlučná dvojka, kterou spojovala tvůrčí vášeň i vzájemná láska. Jenže to takhle romantické úplně nebylo. Dokumentarista Bill Jersey ve snímku Eames: The Architect & The Painter, který minulý týden rozehřál start festivalu Den architektury, znova připomněl, jak těžké je být milující ženou geniálního muže. 

Foto: Eames Office

Moji recenzi na film, který mi v určitých oblastech otevřel oči dokořán, najdete na Mariannebydleni.cz

Iri v časopise

V nabitém zářijovém Marianne bydlení kromě slevových kupónů na akci Dny Marianne najdete taky reportáž o mém blogu. Děkuju redakci za hezké zpracování, mám z toho velkou radost.)

Můj dům, můj squat v zářijovém Marianne bydlení

Lampička od Quality Design shop, DIY stojánek na tužky, šperk od 2d3D
Kočka od Jaroslava Ježka

Polštář od Anne Hubert, jednorožec na šatech vznikl na kurzu Love Revamp

Čaj Tafelgut z Bella Rose, hrneček s nahou kráskou od Esther Hörchner z Pols Potten

Ireno domů!

Když jsem tenhle plakát k polskému filmu z 50. let poprvé objevila přes web Terryho ponožky, okamžitě jsem ho chtěla domů. Tehdy ale nebyl k prodeji, tak jsem na něj během let postupně zapomněla. Připomněla jsem si ho až v souvislosti s filmem Píseň moře, jehož plakát jsme si do ponožek šly s Domi nedávno vyzvednout. Irena tam byla vystavená a já po ní opět začala toužit.) Pořád ale nebyla k prodeji. No a pak jsme měla narozky, konkrétně včera, stal se zázrak a plakát mám. Teď už jen zbývá podívat se na ten komunistický skvost o odvážné Ireně, která se vzepřela manželovi, a rozhodla se pracovat jako řidička taxíku. Její muž, který původně nechtěl vůbec připustit, aby šla do zaměstnání, se s tím nakonec smířil a všechno dobře dopadlo. No, já pracuju doma, takže tohle zvolání je pro mě zbytečné, ale jinak si myslím, že by moje rodina uvítala, kdybych se místo práce věnovala například více rodinnému vaření. Takže u nás je to spíš: Ireno, k plotně.)))








Plakát s Irenou jsme pověsila nad můj pracovní koutek, kde mu dělají společnost domečky od Michelle Carlslund, které jsem teď nově přetvořila na šipky.)

Píseň moře

Vytvořit pohádkový příběh, který nadchne děti i rodiče, je jedna z nejtěžších uměleckých disciplín. Autor takového díla do něj většinou promítá své vzpomínky z dětství, vlastní rodičovskou zkušenost a zároveň téma, myšlenku nebo poselství, ke kterým má osobní vztah. Irského režiséra Tomma Moora zajímá folklór, staré tradice a příběhy spojené s jeho rodnou zemí. Mezi ně patří i vyprávění o selkies - lidech, kteří jsou napůl lidmi a napůl tuleni, respektive se v jedno i druhé dokážou proměnit. A právě o jedné malé selkie - poslední tulení víle, je na Oskara nominovaná pohádka Píseň moře, která včera odpoledne nadchla mě i mojí malou Domi. Ta po mě teď samozřejmě chce, abych jí opatřila tulení obleček, díky kterému se hlavní hrdinka filmu mění v tuleně, ale prozatím si musí vystačit s plakátem.) 

Plakát k filmu Píseň moře bude brzy zdobit Domčin pokojíček. Objednat si ho můžete tady

Vzít děti na tenhle film je rozhodně výchovné a inspirativní, ale zároveň trochu riskantní. Bez slz malých holčiček se tahle krásná a poučná podívaná asi neobejde. Důkazem, že kluci emotivně vypjaté scény vnímají o něco lépe, mi byly věcné komentáře chlapečka, co seděl nad námi. Ve chvílích, kdy Domi slzela, se zaměřil na technické detaily a odhadoval, co bude dál. Většinou se trefil.)


Tulení víla se svými kamarády
Vizuální styl filmu je mimo jiné inspirován tvorbou irského malíře Paula Henryho.
Chlapeček Ben nese jméno režisérova syna, ale žije v době, ve které byl malý on sám. Film se odehrává na konci 80. let. Zdroj všech fotek je Aerofilms
Tomm Moore chtěl příběh původně pojmout jako komiks, ale záhy si uvědomil, že hudba a pohyb jsou pro něj klíčové. Mně by se ale první varianta určitě líbila. Ne že by skladby Bruna Coulaise v podání kapely Kíla nezněly krásně. Byly stejně působivé jako nádherná animace, u které jsem obdivovala opravdu každý detail, ale přesto mi u filmového ztvárnění něco chybělo. Doufám, že to nebyla dynamika současné americké produkce pro děti, na kterou se s Domi celkem často díváme, a vůči níž se Moore chtěl spíš vymezit. Každopádně je to ale asi jen můj problém, protože ona si rozhodně nestěžovala. Naopak. Pohádku od začátku do konce sledovala s napětím a pak o ní celé odpoledne mluvila. A navíc si všímala takových detailů, které mně naprosto ušly. Třeba, že v autobuse, který na Halloweena vezl děti v kostýmech, sedí holčička převlečená za Aisling - lesní vílu z pohádky Brendan a tajemství Kellsu. Tu Moore natočil v roce 2009, a Píseň moře na ni volně navazuje zpracováním keltského námětu, výběrem hudby i vizuálním ztvárněním. My jsme příběh malého mnicha viděli loni na Déčku


Třetí řada vlevo - holčička v kostýmu víly Aisling z pohádky Brendan a tajemství Kellsu. Nebo jak Domi poznamenala - možná je to ta samotná víla? Foto: Youtube kanál Aerofilms
A tady je Aisling ve své "domovské pohádce" - Brendan a tajemství Kellsu

Řidiče autobusu nadaboval herec a režisér Miroslav Krobot, se kterým společnost Aerofilms, díky níž je pohádka v českých kinech, natočila moc hezký rozhovor. Na stejném kanále si můžete přehrát i titulní písničku, kterou nazpívala držitelka Oskara Markéta Irglová. V kinech se ale samozřejmě hraje i verze v původním znění s titulky, na kterou se brzy chystám vyrazit do Bio Oko, kde se pohádka bude promítat také v rámci festivalu pro děti Malé Oči (13.4. - 19.4). 

Jednorožec jako téma letošního Designbloku

O víkendu máme s Domi takový malý kulturní rituál. Protože ráno nemusíme nikam vstávat, nechávám jí dokoukat déčko, a když doskáčou všechny ovečky, smí se ještě chvilku dívat na čt art. To většinou znamená, že spolu sledujeme Události v kultuře. V těch sobotních ji zaujal bílý jednorožec, který se procházel po ulicích Londýna. Dávali totiž reportáž z Festivalu krátkých filmů Praha, během kterého se promítal také britský snímek Cool Unicorn Bruv. Hned se zajímala, jestli teda jednorožci existujou, když takhle chodí po městě.) Tak jsme si to vysvětlily, Domi statečně přijala realitu, ale stejně si začala představovat, jak skvělé by bylo, kdyby mohla cestovat po Praze na hřbetě jednorožce. 



Záběry z krátkého filmCool Unicorn Bruv, který natočil super talentovaný režisér Ninian Doff. 

A snít jsem začala i já. Napadlo mě, jak krásně by se jednorožec vyjímal na plakátě Designbloku, a celá přehlídka by se nesla v duchu fantasy... wow, to by byla nádhera. Hned mi prolétla hlavou jména designérů a umělců, jejichž práce by se do takového konceptu hodila. Panenky a loutky od Ozlem Akin, ilustrace a instalace Veroniky Jirouškové, tapety Paper Joe od Evy Hanzalové, něžně krásné krásné věci od Durch Duo nebo snový porcelán od Simony Janišové...


Český a slovenský Fantasy Design: Durch DuoOzlem AkinSimona JanišováPaper Joe, ArtKiosk
Pokud jste se pro tuhle myšlenku nadchli stejně jako já, mám pro vás jeden tip. Na plakát Designbloku s jednorožcem vás sice neodkážu, ale skoro.) ZOOT má totiž v nabídce různé plakáty, skicáky a další doplňky z téhle designové akce, na kterých se v roce 2005 pyšnil bílý kůň. A z něj jednorožce snadno vytvoříte. Ať už ve vaší hlavě nebo na papíře. Na závěr vám tedy dávám stejnou radu, jakou jsem řekla Domi. Že když něco neexistuje, tak to vůbec nevadí, protože si to přece vždycky můžete představit nebo nakreslit.

Plakáty, bloky, ale třeba taky tašky nebo zrcátka z Designbloku můžete koupit na ZOOT. A když po jednorožci zatoužíte opravdu hodně, pořiďte si triko z kolekce ORIGINAL nebo jednorožčí unisex mikču.

Sněhová královna

Letošní Vánoce byly tak krásné, že na ně určitě budu vzpomínat jako na jedny z nejkrásnějších.) Smáli jsme se, odpočívali, hráli si a užívali si sledování pohádek, které mají tu nejlepší atmosféru, když se na ně díváte spolu s dětmi. Tu nejkrásnější jsme ale viděli až po svátcích. Včera odpoledne Česká televize vysílala animovaný film Sněhová královna inspirovaný slavnou pohádkou od dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena. O výtvarnou stránku se postarala španělská ilustrátorka Raquel Aparicio, jejíž ilustrace mají neuvěřitelně nádherné kouzlo. Pro děti i dospělé. 

Televizní film Sněhová královna natočila španělská společnost Benecé.  
Tohle je holčička Gerda, která se trápí pro svého kamaráda Kaye. Foto: Benecé 
Do Kayova oka se totiž dostal odštěpek z ledu Sněhové královny, který zmrazil jeho srdce. 
Gerda se ho ale rozhodne zachránit a po cestě do zámku Sněhové královny zažívá řadu dobrodružství. 
Mimo jiné potká šéfku lupičů, která jí pomůže s cestou na sever. 
K tomu, aby Kaye zachránila, potřebuje Gerda jen své dobré srdce...
Její horké slzy rozpustí led v Kayově oku a všechno je zase jako dřív... Foto: Česká televize
Oceňuju, že Česká televize vybírá pro dětský program Déčko hezké animované filmy, ale trochu mě zklamalo, že Sněhová královna má na jejich webu chybný popis. Píše se tam, že jde o francouzský animovaný film, ve kterém má Gerda zachránit nejen Kaye, ale celou zem od nekonečné zimy. V téhle verzi pohádky ale po zimě normálně přišlo jaro a smutné je jen to, že Kaye královna odvezla daleko do svého zámku. A Gerda chce svého kamaráda najít, vysvobodit a přivést zpět. No, snad si to ČT brzy opraví. Já mezitím představím autorku těch nádherných ilustrací.

Španělská ilustrátorka Raquel Aparicio, zdrojem fotky je její Flickr 

Raquel pochází z Ávily, ale několik let svého raného mládí strávila ve Skotsku. Když se vrátila zpátky do Španělska, začala studovat ilustraci, které se věnovala také rok na umělecké škole na Floridě. Jako profesionální ilustrátorka začala pracovat v roce 2006, kdy jí bylo 24 let. Sněhová královna byla natočená jen o dva roky později. V portfoliu talentované kreslířky jsou ilustrované knížky, animované filmy či stránky slavných magazínů jako je třeba The New York Times, Elle nebo Rolling Stone. Když má Raquel čas, věnuje se také vlastní tvorbě, která zahrnuje i psaní...


Ilustrace pro knížku Las flores de Irina o mořské víle, kterou napsala Mónica Rodríguez Suárez. Ve španělské verzi k dostání tady.

Ilustrace pro vydavatelství Seix Barral, která nakonec bohužel nebyla publikovaná. Jaká škoda.
Ilustrace pro časopis letecké společnosti Iberia
Street Art pro značku Dulux. Cílem bylo představit ekologickou řadu barev.
Ilustrace z připravované knížky Dragon's tale, kterou Raquel sama i píše.  Příběh o drakovi se odehrává v Srbsku, kde Raquel nějakou dobu vyučovala ilustraci.

Balet v kině

Představte si, že si uděláte hezký kulturní večer. Vyrazíte třeba na balet. Do Londýna, ale přesto budete v Praze. Jak je to možné? Nádherná baletní představení, která připravila Královská opera v Londýně, totiž budete sledovat v kině. Přenosy v HD kvalitě si od října můžete užít díky projektu Balet v kině, který uvede například Alenku v říši divů, Manon nebo Zimní pohádku. Křehkou taneční krásu zprostředkují plátna letenského kina Bio Oko, přes jehož web si můžete lístky zarezervovat. U mě to samozřejmě vyhrála ta holčička ztracená ve vlastním snu, na jejíž příběh v baletní verzi se půjdu podívat 16. prosince.

Baletní verze Alenky v říši divů od režiséra Christophera Wheeldona, foto: Royal Opera House

A když už je řeč o té Alence, musím zmínit ještě překrásnou knížku, kterou ilustrovala italská výtvarnice Manuela Adreani. Narazily jsme na ni s Domi v městské knihovně, ale přemýšlím o tom, že by to pro ni byl krásný dárek k Vánocům ...
Alenka v říši divů v podání italské ilustrátorky Manuely Adreani

Manuela má nádherný poetický styl, na který se moc příjemně dívá. Kromě Alenky ilustrovala taky třeba Pinocchia, Čaroděje ze země Oz nebo příběh o plavovlasé dlouhovlásce Rapunzel. A její krásné ilustrace se objevují i na tričkách, šatech nebo brožích. O své práci Manuela píše blog Butterflies in my tummy, kde jsou všechny její obrázky hezky pohromadě. A jestli ve vás zmínky o Alence vzbudily chuť zaplout do světa fantazie, zkuste mrknout na designové tipy inspirované jejím příběhem, které vás do něj pomůžou přenést.
Ilustrace Maneuly Adreani

Chcete být šťastní? Naslouchejte svým dětem!

To je hlavní poselství, které jsem si odnesla z filmu Minulost uvedeném minulý týden na festivalu íránských filmů. Nic dalšího k němu psát nebudu kromě doporučení, že stojí za to ho vidět. V hlavní roli jsou sice vztahy dospělých, které jsou ale dětmi z velké části ovlivněné. A já to shrnuju tak, že kdyby dospělí věnovali aspoň deset procent pozornosti, co zaměřují na sebe, svým dětem, neměli by takový chaos v duši, který je tak stresuje. V jednom průzkumu jsem četla, že nejefektivnější cesta, jak se zbavit stresu z práce, je pohrát si s malými dětmi. Pro přepracované matky to prý mělo nejpozitivnější účinek. A já to mám taky tak.) I když se mi nechce a po práci mám tak maximálně chuť spát nebo zevlovat na internetu a ne se účastnit čajových dýchánků, co pořádají plyšáci, nebo dobrodružného výletu, kam vyrazila parta barbín, tak když překonám počáteční nechuť, a fakt se do Domčiných her spolu s ní ponořím, je mi pak krásně. Děti mají čistý pohled na svět, spoustu nápadů a hlavně jim to pálí mnohem víc než dospělým. Dospělí jen mají víc informací, a proto často nad dětskými pocity mávnou rukou s tím, že tomu přece ještě nerozumí. Oni ale rozumí a s ohledem na to je s nimi potřeba mluvit. Tak jak to uměl Ahmad ve filmu Minulost.


Jedna ze vzácných scén ve filmu Minulost, kdy jsou děti šťastné. Ahmed jim právě pomáhá sundat ze stromu helikoptéru.
Dívala jsem se na to dítě a říkala jsem si, co s ním udělali, že to dokáže takhle zahrát. Práce geniálního režiséra.

Ahmad se svou krásnou, ale hysterickou ex. Strašně se mi líbil její starý francouzský dům.

A taky tyhle její šaty. Zdrojem všech fotek je IMDb.com

Minulost

Dva muži a krásná žena, která se zmítá v pasti vlastní minulosti. Její bývalý manžel Ahmad za ní vycestuje z Teheránu do Paříže, aby spolu dořešili okolnosti kolem rozvodu. A ve Francii přisedá do emočního kolotoče, na kterém se jeho žena vozí s novým přítelem a svými dětmi. Film postupně odkrývá nové skutečnosti z minulosti, které diváka neustále nutí měnit názor na postavy a vývoj událostí. Skoro nic jiného o filmu Minulost, který natočil íránský režisér Asghar Farhadi, nevím. Začátkem příštího roku se ale těším na to, až to zjistím. Chystám se totiž navštívit Festival íránských filmů, který se uskuteční v Praze od 8. do 12. ledna. Láká mě sonda do vztahů a jiné kultury, kterou mi ve svých komiksech příblížila íránská ilustrátorka Marjane Satrapi. Zatímco v Persepolis se věnovala i historii svojí země, Šitíčko poodkrylo zdejší ženský svět, který se od toho našeho vlastně zas až tolik neliší. A Kuře na Švestkách mi ukázalo smutnou mužskou duši, která pohnula tou mojí. Možná budu zklamaná, ale od íránských filmů z chystané přehlídky čekám stejnou atmosféru, poučení, zamyšlení a okouzlení, jaké mi přinesly Marjaniny komiksy. 

Z filmu Minulost
Snímek Manželství pana Mahmoudího ukazuje, jak moderní přístup k životu dokáže snadno narušit harmonii rodinných tradic a hodnot.
Kostka cukru: krásná svatba v krásné vile skončí jinak, než všichni čekali.
Film Beze mne o snech členů jedné chudé rodiny, která žije v drsné teheránské čtvrti