Stránky

Nestíhám. Pracuju doma.

Možná jsem vám to ještě neříkala, ale od ledna je ze mě freelancer(ka.) Dva krátké týdny přitom stačily k tomu, abych zjistila, že moje dny jsou stejně rutinní jako v době, kdy jsem každý den chodila do práce. Představovala jsem si, že když budu svou paní, začnu konečně znova kreslit, chodit na balet pro dospělé a budu mít čas na dopolední kafe s kamarády. Teď už v to moc nedoufám. Není čas. Moje dny totiž vypadají nějak takhle:

Úplná . Hrnek u počítače a štos časáků na zemi mám taky.) Tím ale veškerá shoda končí:)

8:30 - Probouzím se a šátrám po mobilu. Ještě není ani devět? Tak to budu ještě spát.

9:30 - Probouzím se a šátrám po mobilu. Sakra. Už je skoro deset. Měla bych vstát a začít něco dělat.

10:00 - Vstávám.

Asi tak hodinu mi trvá, než se nasnídám, polooblíknu, skoroučešu a odhodlám se začít pracovat.

11:00 - Sedám ke kompu a začnu psát. Každých pět minut přitom refreshnu mail, facebook a diskuze na nyxu. Po půl hodině se začnu těšit na to, že se blíží čas oběda.

12:00 - Začnu vařit. Od té doby, co pracuju doma, si na tom dávám hodně záležet. Při hledání zajímavých receptů mám totiž pocit, že na tom netu dělám něco užitečnýho.

13:00 - Lehám si na gauč s knížkou/časopisem/mobilem s tím, že si po obědě chvilku něco zajímavýho přečtu. Usínám.

14:00 - Rozespalá začnu stresovat, že jsem dneska zatím nic neudělala. Jdu se uklidnit tím, že hledám, co bych si dala dobrýho.

14:30 - Roluju facebookem a láduju se nutelou/sušenkama/čokoládou.

16:00 - Volá mi má láska a ptá se, jak se mi dneska pracovalo. Začnu stresovat, že bych už fakt měla začít.

16:05 - 17:30 - Poprvé za dnešní den fakt pracuju, aniž bych se nechala rozptylovat mailem/facebookem/mobilem/chutí na něco dobrýho.

17:30 - 20:30 - Věnuju se rodině a snažím se nemyslet na to, co všechno ještě dneska musím napsat.

20:30 - 24:00 - Píšu a píšu a píšu. Usínám.


Hrůza, co? Já vím. Uklidňuju se ale, že tímhle peklem si prošli všichni ti, co teď říkají, jak je život na volné noze krásný, protože je mnohem zajímavější a zábavnější. Třeba k tomu taky časem dospěju.) Pro začátek jsem se rozhodla, že budu chodit pracovat ven. Do kaváren.) 

25 komentářů

  1. :))) V tom se celkem poznávám, až na to odpolední spání a ládování se sladkým:))
    Pokud můžeš chodit pracovat ven, práce ti to umožňuje, tak doporučuji, protože uděláš určitě více práce, než doma, to každopádně!:))

    OdpovědětSmazat
  2. Tak to stresování, že jsem ještě nic neudělala mám i po roce a půl práce doma taky:-) Jinak to mám podobné, akorát, že teda nespím po o a ráno dřív vstávám, mám totiž provinilý pocit, když spím do půl 8 nebo 8, protože moje rodina vstává už před 6 ....Tak ať se ti daří!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju:) S tím vstáváním musím něco udělat.)

      Smazat
  3. Tohle mi přesně připomíná zkouškové období:( Děs:D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ha, ha, je to podobné, ale narozdíl od zkouškového trvalé.)

      Smazat
  4. Takovy pracovni den bych chtela mit taky:-))
    Kdybych byla freelancer, vypadalo by to se mnou dost podobne. Jesteze existuje HUB-coworkingove centrum. Pry je to tam velmi inspirativni!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Noo, možná zdálky, v reálu to prý až zas tak skvělé není. Ale vlastní zkušenost zatím nemám:)

      Smazat
  5. Moje maminka takhle pracuje už 6 let. Pamatuju se, jak za začátku jí přišlo, že má méně času, než když chodí do práce. Do nějakých čtyřech-pěti měsíců se to srovnalo a kolem jednácté dopoledne už má vše hotovo a kolem čtvrté odpoledne dolaďuje poslední ,,spisy a dokumenty". Při vzpomínce na období před šesti lety jsem mamce tento článek ukázala. Obě ti moc držíme palce, ať si to jednou začneš užívat! :))
    S pozdravem: http://mujsvetmyworld.blogspot.cz/ :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, to zní docela optimisticky, díky za uklidnění, tak uvidíme.)

      Smazat
  6. Srovná se to, slibuju :)
    Btw. Ani ty boty na jehlách k tomu nemáš? :D

    OdpovědětSmazat
  7. jejda, to mi někoho připomíná (ne mě bohužel), no můžeš zkusit takovéty kancly, kam si příležitostně můžeš přijít pracovat :) a pro koho teď píšeš, mohu-li být zvědavá? Čtk jsi úplně skončila?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano, ano, ČTK jsem po šesti letech navždy opustila.) A píšu třeba sem: inspirace.bonami.cz

      Smazat
  8. Asi bych to měla podobné. Pokaždé když mám volno, mám plnou hlavu plánů. A pak je vše jinak:-)). Věra

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. JJ, to tak dobře znám. Někdy je plánu tolik, že ani nemůžu spát. A pak vstát:)

      Smazat
  9. Iri, peklo si teda představuju jinak :-) Ale tak co, dlouho jsi pracovala v kanclu a teď si užíváš pohodičku. To se srovná :-) Já teda mám podobnej přístup, všechno honím na poslední chvíli. Když si Sáru někdy půjčí babička, tak si plánuju, kolik toho během dne udělám a skončí to tak, že to taky doháním po večerech jako obvykle ;-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No to je taky klasika. Když se totiž náhodou stane, že nemám na starost práci ani dítě, tak prostě jenom sedím a nevěřícně koukám (do blba.) a než dokoukám, tak už je to zase tady. Mateřství, práce nebo obojí najednou:)

      Smazat
  10. Potvrzuji, že se to srovná :) Chce to jen stanovit si nějaký řád a pak ho většinu času dodržovat. Já třeba schválně každý den ráno vstávám s přítelem a začínám pracovat přesně v devět.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já si pořád říkám, že si udělám řád, jenže pak do toho vždyky něco přijde a plán ani nezačnu plánovat, natož plnit.) Ale musím, vím že jo.)

      Smazat
  11. Drž se a nezoufej, to se určitě srovná. Pochybuju, že každému se podařilo hned od začátku stanovit si pevný řád. Ono ta představa je leckdy jiná než realita a pak je člověk vyjukanej a zpanikaří, že je to jinak :)
    Hlavně vypínej při práci všechna ta rušidla jako Facebook. Pusť radši rádio a poklepávej si nožkou do rytmu během práce :))

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já vím, já vím! Ale já mám takovou práci, že sledovat online design dění potřebuju, a je těžký to oddělit od design-flákání:) Ale zapracuju na tom, děkuju za optimistická slova, moc mi pomáhají:)

      Smazat
  12. Směju se :)
    Já mám štěstí, že můj otec byl voják z povolání a doma jsme jeli podle vojenskýho řádu (viz Pelíšky). Takže vstávám v 6.30 se Stelou, vypravím ji do školy a v 7.30 už sedím u pc. Teď je 23.30 a teprve končím. Mezitím jsem stihla i něco jinýho, ale určitě jsem psala 14 hodin. Tlačí mě termíny.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Uf, tak to nevím, jestli tohle tempo někdy zažiju. Vojáka máme v rodině taky. Vlastně dva. Ale řádu v jejich životě jsem si nikdy nevšimla.) Asi to naše rodina nemá v krvi:)

      Smazat
  13. Směju se též. Iri ten tvůj rozvrh bych ve zdraví nepřežila:-)

    OdpovědětSmazat

Těším se vaše názory, postřehy a připomínky, které mě motivují psát dál:)