It's Over

Sladký spánek, sladké cukroví, sladké nic nedělání. Loňské vánoční svátky jsem konečně strávila tak, jak jsem si několik předchozích let představovala. Hodně jsem spala a trošku jsem ztloustla. Neodepřela jsem si žádný sladký kousek a cvičení jsem odložila na leden. Druhá polovina prosince 2016 vypadala přesně jako na obrázku od britského ilustrátora Matta Blease:

Matt Blease

Bála jsem, že budu mít výčitky. Kdo si dneska může dovolit jen tak odpočívat? Ale je to jinak. Mám lepší náladu a čerstvou energii do lednového startu. Těším se na nové pracovní výzvy a taky se víc soustředím na ostatní. Zážitky, přání, obavy a plány mých blízkých jsou teď mnohem důležitější než moje vlastní ambice. Jaká úleva. Přestávám být výkonným robotem a stávám se normálním člověkem. Končím s neustálým dokazováním svých kvalit a soustředím se na věci, které mi dodávají radost a sílu. Patří k ním i objevování práce talentovaných ilustrátorů, kterým aktuálně vévodí zmíněný Matt. Projděte si jeho blog a uvidíte, že ledový návrat k pracovním povinnostem začne příjemně tát.

S tímhle chci letos skončit. 

A s tímhle začít.) Autorem ilustrací je Matt Blease.

Matta můžete sledovat taky na Instagramu a v pravidelných článcích pro Guardian. Enjoy!

Holky z práce

Upřímně závidím všem lidem, kteří ráno dorazí do práce, a než se do ní pustí, naladí se příjemným hovorem se svými kolegy. Já si ve svém home officu s nikým nepopovídám. Ne že bych nemluvila vůbec. Dost často se totiž přístihnu, že si nahlas opakuju, co musím udělat nebo se hlasitě rozčiluju nad nějakou nesrovnalostí. Nikdo mi ale neodpovídá. Slyšet je tak možná zavrzání stolu nebo zvuk varné konvice, ve které si ráno vařím čaj. Naštěstí mám ale Olívku, se kterou pravidelně rozjíždíme dopolední konverzaci. Ze začátku jsem tenhle small talk zkoušela rozproudit se svým mužem, ale ten to vždycky pochopil tak, že když mu píšu, je potřeba něco vyřešit. Prostě jako typický chlap vůbec nepoznal, o co mi jde. O naprosto zbytečnou bezvýznamnou konverzaci, která mi ale zpříjemní ráno, a nastartuje mě na nový pracovní den. 

Tři holky v kanclu.) Můj vysněný pracovní kolektiv v podání londýnské ilustrátorky Laury Callaghan.

Možná si ale pracovní ženský kolektiv trošku idealizuju, protože jsem ho vlastně nikdy nezažila. V ČTK jsem seděla obklopená muži, kteří byli o deset let starší, a společná témata tak byla docela vzácná. Sice jsem od nich dostala spoustu moudrých rada do života, ale taková ta holčičí pohodička mi chyběla. Zároveň ale věřím, že přítomnost kolegů může někdy docela vadit. Třeba když se člověk potřebuje opravdu soustředit na práci nebo na žádný small talk nemá zrovna náladu. V tomhle má práce doma svoje výhody. Takže vlastně můžu být ráda, že jsem při práci obklopená jen tichem a vlastním nepořádkem. Tak jako to vystihl ilustrátor Ben Wiseman. 

Messy Desks od Bena pro New York Times

Kolegy mám tedy vyřešené respektive je řešit nemusím, ale s tím nepořádkem bych měla něco dělat. I když to není až tak jednoznačné. Podle průzkumu Minessotské univerzity má uspořádaná pracovní plocha svoje výhody i nevýhody. Určitě je dobrá pro zachování disciplíny. Člověk rychleji plní zadané úkoly, a když přijde na svačinu, vybere si spíš něco zdravého. Když je ale potřeba být kreativní, chaos na stole pomáhá. Sice máme tendence dát si další kafe a místo jogurtu s ovocem sáhnout po sušenkách a čokoládě, ale naše mysl se vydává originálnější cestou. Závěr je tedy jasný. Rutinní úkoly se s uklizeným stolem plní lépe, kreativní záležitosti naopak klidně snesou kancelářský chaos. 

Minimalistická kancelář podle Bena.)

Vlasy jako znamení krásy

V dětství mě máma s babičkou stříhaly na kluka. Starší sestra měla vlasy samozřejmě dlouhé a tak jsem jí je patřičně záviděla. Vnímala jsem tehdy vlasy jako znamení krásy.) V pubertě jsem si svůj sen konečně splnila a nechala vlasy narůst. Těšily mě komplimenty, jak jsou krásné a husté. Poprvé jsem na ně byla pyšná.) I když se zdá, že vlasy zrovna nepatří k nejdůležitějším věcem v životě, jejich role je docela podstatná. Často nás upoutají, když někoho poprvé spatříme. Zmíníme je, když někoho chceme popsat. Dotýkáme se jich, když jsme nervózní. A někdy se za ně i schováváme. Tak jako Iva Kukuric, jejíž práce mě zaujala při včerejší návštěvě Ateliéru keramiky a porcelánu v rámci Artsemestru. Její husté, dlouhé a krásně vlnité vlasy hrály hlavní roli při zpracování tématu "self portrait".

Iva Kukuric: Self portrait

Práce Ivy ale nebyla jedinou, která mi připomněla dětství. Nostalgie na mě padla i při vstupu do Ateliéru designu nábytku a interiéru, kde upoutalo mou pozornost svítidlo Cotton candy. Vím, že se na exponáty nemá sahat, ale neodolala jsem, a zabořila ruku do měkoučké ovčí vlny, jejíž načechraný objem a růžová barva symbolizovaly cukrovou vatu. Moc se mi líbil text, který byl u Cotton Candy přiložen. Natalie Bocková osvětlenou vatu stvořila při splnění úkolu na téma "Forma následuje materiál", kdy studenti měli experimentovat s materiálem a jeho vlastnostmi. Čím víc o tématu přemýšlela, tím větší k němu měla respekt, a stávala se menší a menší, až byla tak malá, že se velice snadno vrátila do svých šesti let, kdy se "děti nezabývají tolerancí krásy, sází na emoce a vnímají intenzivně první dojem".

"Ten den, kdy vás rodiče poprvé vzali na pouť a s velikým úžasem jste si vzali do ruky tu růžovou, nadýchanou, obláčkovou věc, která v ten moment nechala v dáli všechny vaše nejvyzrálejší představy o ideální kráse." Natalie Bocková, Cotton candy

Natalie Bocková: Cotton candy

V Ateliéru módní tvorby mě zaujal pletený model od Jany Mikešové, který využívá principu Möbiovy pásky. Objev deformace dvourozměrné plochy do třetího rozměru s jedinou stranou i hranou, ve které splývá rub a líc, v roce 1858 učinili nezávisle na sobě dva matematikové. Šťstnější z dvojice byl August Ferdinand Möbius, protože právě po něm dostal kuriózní spletenec své jméno. Inspirace Möbiovým pásem je mezi designéry docela častá. A nejen v módě, ale i v interiéru. Designérská dvojice Paolo Lucidi a Luca Pevere například atypický tvar využila jako základ pro stolek Mobius navržený v roce 2008 pro značku Kristalia.

Kolekce Do (Předu): Möbiova páska, Džichta a Kaleidoskop - tři modely Jany Mikešové, které jdou (do)předu.)

Stolek Mobius od značky Kristalia, u nás ho prodává Punto design (za cenu asi od 27.000 korun).

Zajímavé věci jsme objevila taky v Ateliéru designu oděvu a obuvi a v Ateliéru K.O.V., který je zkratkou slov Koncept, Objekt, Význam. Ač návrhy vznikaly nezávisle na sobě, některé spolu tak ladily, že bych je nejradši viděla ve vzájemném doplnění. To se asi nestane, tak jsem si z nich aspoň pro radost udělala malou koláž.

Artsemestr zima 2014, bílé šaty jsou od Kateřiny Babíkové, kabelky navrhla Alžběta Dvořáková a dřevěné kaktusy Adéla Fejtková. 

Dneska na Artsemestr beru Domi. Myslím, že se jí budou líbit hračky v Ateliéru K.O.V., kde je třeba funkcionalistický dům pro panenky inspirovaný tvorbou Le Corbusiera, nebo dřevěná skládačka ve tvaru asijských znaků. A určitě ji bude bavit i L'Atelier Automatique, kde vás studenti "vyilustrují".) V automatu si zároveň můžete koupit i víno nebo bagetu. 

Artsemestr zima 2014, Ateliér ilustrace a grafiky

A na závěr si dáme relax v kavárně, kterou u příležitosti Artsemestru v Galerii UM provozuje Original Coffee. V jejích prostorách jsou zároveň vystavené překrásné plakáty, k prodeji jsou ale bohužel jen některé z nich. A zrovna ne ty, které bych chtěla.)

Kavárna v Galerii UM otevřená u příležitosti pořádání zimního Artsemestru, který potrvá do 20. února.

WebRep

currentVote

noRating

noWeight

Nestíhám. Pracuju doma.

Možná jsem vám to ještě neříkala, ale od ledna je ze mě freelancer(ka.) Dva krátké týdny přitom stačily k tomu, abych zjistila, že moje dny jsou stejně rutinní jako v době, kdy jsem každý den chodila do práce. Představovala jsem si, že když budu svou paní, začnu konečně znova kreslit, chodit na balet pro dospělé a budu mít čas na dopolední kafe s kamarády. Teď už v to moc nedoufám. Není čas. Moje dny totiž vypadají nějak takhle:

Úplná já. Hrnek u počítače a štos časáků na zemi mám taky.) Tím ale veškerá shoda končí:)

8:30 - Probouzím se a šátrám po mobilu. Ještě není ani devět? Tak to budu ještě spát.

9:30 - Probouzím se a šátrám po mobilu. Sakra. Už je skoro deset. Měla bych vstát a začít něco dělat.

10:00 - Vstávám.

Asi tak hodinu mi trvá, než se nasnídám, polooblíknu, skoroučešu a odhodlám se začít pracovat.

11:00 - Sedám ke kompu a začnu psát. Každých pět minut přitom refreshnu mail, facebook a diskuze na nyxu. Po půl hodině se začnu těšit na to, že se blíží čas oběda.

12:00 - Začnu vařit. Od té doby, co pracuju doma, si na tom dávám hodně záležet. Při hledání zajímavých receptů mám totiž pocit, že na tom netu dělám něco užitečnýho.

13:00 - Lehám si na gauč s knížkou/časopisem/mobilem s tím, že si po obědě chvilku něco zajímavýho přečtu. Usínám.

14:00 - Rozespalá začnu stresovat, že jsem dneska zatím nic neudělala. Jdu se uklidnit tím, že hledám, co bych si dala dobrýho.

14:30 - Roluju facebookem a láduju se nutelou/sušenkama/čokoládou.

16:00 - Volá mi má láska a ptá se, jak se mi dneska pracovalo. Začnu stresovat, že bych už fakt měla začít.

16:05 - 17:30 - Poprvé za dnešní den fakt pracuju, aniž bych se nechala rozptylovat mailem/facebookem/mobilem/chutí na něco dobrýho.

17:30 - 20:30 - Věnuju se rodině a snažím se nemyslet na to, co všechno ještě dneska musím napsat.

20:30 - 24:00 - Píšu a píšu a píšu. Usínám.

Hrůza, co? Já vím. Uklidňuju se ale, že tímhle peklem si prošli všichni ti, co teď říkají, jak je život na volné noze krásný, protože je mnohem zajímavější a zábavnější. Třeba k tomu taky časem dospěju.) Pro začátek jsem se rozhodla, že budu chodit pracovat ven. Do kaváren.) 

Jak se na Designbloku mluvilo o módě a designu

Dobrá zpráva na začátek. Naše země se stává kreativním prostředím pro designéry z celého světa. Na diskuzi Design Talk, která se v rámci Designbloku uskutečnila ve středu v Kafkově domě, to řekl kreativní ředitel české značky Lasvit Maxim Velčovský. Máme tady totiž úžasné řemeslné zázemí založené z velké části na ruční práci, ze které se zahraničním tvůrcům doslova tají dech. Podle Velčovského zkušenosti z nedávného Design Festivalu v Londýně skoro všichni designéři vyrábějí sklo a porcelán v Čechách.  "Pro cizince je nejdůležitější vidět naší huť, často u nich dojde k nápadu, až když to místo vidí. Máme tu neuvěřitelné zázemí a know-how, což je věc, která není samozřejmá," řekl designér.

Kolekce Neverending Glory inspirovaná slavnými lustry od designérské dvojice Jan Plecháč & Henry Wielgus pro Lasvit byla vystavené v Openstudiu v Kafkově domě.

S tím souhlasí také designérka Lucie Koldová. Zatímco třeba sklárny ve Finsku podle ní působí sterilně, ty české mají atmosféru. "V Novém Boru zažijete skláře v reálném životě, jak vypadají, jak se chovají, je to emocionalní zážitek," uvedla Koldová, která zároveň působí jako kreativní ředitelka českého výrobce svítidel Brokis.

Svítidlo Capsula od Lucie Koldové pro Brokis na prezentaci v Superstudiu Nákladové nádraží Žižkov

Sklo je v současném designovém světě velké téma, ke kterému mají Češi rozhodně co říct. Sklářství má u nás velkou tradici, která se rozvíjí už od 13. století. S tím ale souvisí i náročnost českého trhu, ze kterého mají výrobci velký respekt. "Nejdřív jsme se snažili prosadit ve světě. Teprve když už jsme něco zaznamenali a udělali ve světě, tak jsme si troufli oslovit český trh. Je mnohem náročnější než ten světový. Je tady obrovská tradice a základ pro sklářství," uvedl v rámci Design Talk ředitel sklárny Bomma Jiří Trtík.

České skleněné umění: Skleněné městečko od Michaely Tomiškové, Těžítko Spring od Leoše Smejkala a kolekce Stone Jiřího Pelcla pro značku Bomma.

Mezinárodní tvůrčí myšlení je ale u nás podle účastníků diskuze spíš vzácné. Většinou všichni naopak přemýšlí tak, že nejdřív zkusí, zda jejich tvůrčí nápad bude fungovat doma, a pak se teprve možná odhodlají oslovit zahraniční publikum. Nákupčí milánského obchodního domu La Rinascente Gilles Massé ale začínajícím tvůrcům radí, aby přemýšleli na mezinárodní úrovni. Jeho slova potvrzuje belgická návrhářka Katrien Van Hecke, podle které je důležité mluvit s lidmi, a ukazovat jim svou práci. Módní designérka, která svou tvorbu založenou na etickém přístupu a inspiraci uměním nabídla v rámci Designbloku na přehlídce Fresh From Flanders, zároveň upozornila, že podstatné je také účastnit se fashion weeků a hlavně věřit vlastnímu stylu.

Aktuální kolekce Katrien Van Hecke, zdrojem fotky je její FB

Když chce člověk prorazit v módě, musí se podle Massého vyzbrojit velkou trpělivostí, ale zároveň být stále ve střehu. Zatímco tvorba kolekce může trvat až několik let, na prezentaci v italském obchodním chrámu má pouze šest až dvanáct měsíců. "Pokud do roka není úspěšná, je stažena z prodeje," uvedl Massé na pátečním Fashion Talk. Za úspěšností módní značky pak podle něj často stojí příběh, skrz který zákazníci konkrétní módní tvorbě porozumí. 

Nákupčí milánského obchodního domu La Rinascente Gilles Massé upozornil, že zákazníci musí konkrétní módní tvorbě porozumět. Nejlépe prostřednictvím příběhu. Zdroj fotky: web České televize, kde si záznam z Fashion Talk můžete pustit.

Diskuzi naslouchala šéfka Designbloku Jana Zielinski, podle které je smutné, že debatu, jíž se účastní jeden z nejvýznamnějších nákupčích světa, si přišlo poslechnout jen pár tvůrců. Globální myšlení českým návrhářům podle ní zatím chybí. "Ještě pořád řada z nich přemýšlí pouze v rámci českého trhu. To, co jsme tady slyšeli, by měl každý z nich slyšet a je jich tady jen pár, kteří si to přišli poslechnout," okomentovala debatu kurátorka Designbloku. 

Diskuze se měly zúčastnit také návrhářky Klára Nademlýnská a Hana Zárubová, které se z ní ale kvůli přílišné pracovní vytíženosti omluvily. Debata o úspěšném budování módní značky v mezinárodním měřítku se tak musela obejít bez české účasti. 

Nevím, do jaké míry si čeští módní tvůrci nevěří nebo nemají dostatek času, peněz nebo sponzorů na prezentaci v zahraničí. Jsem si ale jistá, že jsou tady takoví, ze kterých by svět šílel minimálně tak, jako z nich šílím já.) V rámci prezentace na Designbloku určitě značka Segrasegra, do jejichž šatů z nové kolekce Introspection. jsem se o víkendu zamilovala na Pop-up shopu módy a šperku v Kafkově domě, a pak Chi-Chi návrhářky Josefiny Bakošové, která měla ve čtvrtek přehlídku nové kolekce Black v galerii Harddecore.

1. + 3. Šaty Chi-Chi z nové kolekce Black, 2. Sukně Segrasegra z nové kolekce Introspection.

/Post vychází z textu psaného pro ČTK./

Je jim 40 a jsou krásné.

Jak to dělají? Nevím. Nevím ani to, jak vypadají zblízka. Ráda se na ně ale dívám a utěšuju se, že ve 30ti (pro mě příští rok) život nekončí.) Že být krásná jde i ve 40ti. No, jen se na ně podívejte.

Gwen Stefani (44) vyfocená letos v srpnu kdesi na americkém západním pobřeží 

Gwyneth Paltrow zachycená se svou dcerou v Los Angels loni v říjnu. To jí bylo čerstvých 40.

.

Topmodelka Christy Turlington na jedné komerční akci před dvěma lety, kdy jí bylo 42.

Stejně stará Jennifer Aniston se svým přítelem předloňskou zimu v New Yorku

Nestárnoucí Kate Moss v Londýně na procházce se svým psem. Topmodeka příští rok oslaví čtyřicátiny. Zdrojem všech fotek je web People.com.

To, jestli jde být krásná i v 50ti, nezjišťuju. Podle studie amerického ekonoma Davida G. Blanchflowera budu totiž s blížící se padesátkou zaručeně šťastná bez ohledu na vzhled.) Míra štěstí podle dat založených na životní, partnerské a pracovní spokojenosti pozvolna klesá, až se kolem 47 let dostane na nejnižší možnou úroveň. Tehdy se člověk cítí úplně nejhůř a výjimkou nejsou ani deprese. Pak už je to ale jen lepší a štěstí je opět na dosah.) 

Ke stejným výsledkům dospěla také studie vědců britské Warwick University, které se zúčastnilo více než 10.000 lidí z Británie a Spojených států. Tajemství podle nich tkví v tom, že se člověk s přibývajícími roky umí lépe vyrovnat s těžkostmi, které mu život přináší. Navíc na sebe klade menší nároky a nemusí se vyrovnávat s tlakem, který zažíval v mládí, kdy se soustředil především na vlastní úspěch. Stáří přináší příjemná léta a pohodu. No, nezní to skvěle?:)

P.S.: Asi jsem ještě pořád mladá, protože se bojím, že žádného úspěchu v životě nedosáhnu, a ve stáří mě to bude mrzet.) Jak jste na tom vy?

Cotton Candy

Cítím se jako totální zevl. Nemám nic na sebe, jsem tlustá a mám příšerný vlasy. Stresovaná prací jsem včera vykouřila dvě cigarety a teď mě bolí v krku. V jednom obchodě jsem si zkoušela bleděmodrý vypasovaný kabátek a vypadala jsem hrozně. Ne, proto, že mi tahle sladká barva nesluší, ale proto, že jsem vypadala tlustě. A taky jsem. To jsou ty ranní sušenky, večerní chipsy a odkládání cvičení na dobu, až "toho v práci nebude tolik". Pomalé zrádné tloustnutí, které se plíží jako had. Když už začínáte trochu tušit, že kalhoty se dají zapnout o něco hůř, prostě je vyměníte za volnější a vyhýbáte se zrcadlu. Jenže to nejde donekonečna.

Asi si teď říkáte, že šílím zbytečně. Ale ne. Poslední týdny to se mnou jde co do životosprávy z kopce. Majitelky dlouhých hubených končetin o tom ví svoje. Na první pohled vypadají pořád stejně. Mají přece tááák štíhlé nohy a tááák ladné paže. A taky špeky na břiše a stále oblejší zadek, který by co do tvaru mohl dublovat pozadí kdejaké rapperky. "Tloustnou" i prsa. A není to výhoda. Čím menší prsa, tím postava působí opticky štíhlejší. Proto modelky žádné nemají.

Moje velké úvahy o tom, jak přestanu se sladkým, se rozplynuly při pohledu na mrkvový dort. Miluju ten poctivý britský plněný máslovým krémem. Užila jsem si ho. A dostala jsem chuť na cukrovou vatu. Tu už v Marks & Spencer neměli. A tak jsem si ji našla na Pinterestu. Krmím se candy obrázky a sním o růžových vlasech. A svalnatém břiše. 

Dneska večer budu pít alkohol. Možná taky budu zahánět pracovní stres kouřením. V pondělí se budu cpát beránkem a čokoládovými zajíčky, ale v úterý ... v úterý to začne.) Budu nová, jiná, lepší a hubená:) 

Chci léto, cukrovou vatu a tenhle outfit.) weheartit.com

Aspoň jednou v životě chci zatřást hřívou růžových vlasů a cítit se "very punk.)

(Občas) chci mít doma přístroj na cukrovou vatu od Nostalgia Electrics

A chci zažít Candy Love, tonight with my love.)

Underground fun

Každý den cestuju zhruba dvě hodiny městskou veřejnou dopravou. Jsem tak celkem vytrénovaná v činnostech, díky kterým cesta rychle a docela příjemně uteče. Všem, kteří si občas zapomenou knížku, tablet nebo nemají chuť hrát si zrovna s telefonem, přináším tipy pro zábavnější cestování v MHD.)

"Zajímá mě víc knížka nebo ten kluk, co se na mě dívá?" Metro skýtá spoustu zábavy.) Autorem kresby je Adrian Tomine, kreslíř obálek pro The New Yorker, www.drawnandquarterly.com

1) Pozorujte lidi:
Tohle mě baví už od dětství. Dívám se, jaké mají rysy a výrazy, zkouším hádat, na co asi právě myslí. A pak samozřejmě sleduju oblečení, boty, kabelky a inspiruju se, opovrhuju i závidím:)

2) Zatněte svaly:
Jaké? Hýžďové! Za pět stanic stíhám i tři série po pěti.) a následný efekt je k neuvěření. Zadek se hrozně dobře a rychle tvaruje.)

3) Relaxujte:
Když se vám poštěstí volné místo, sedněte si, přivřete oči a užívejte si, že v tuhle chvíli nemusíte dělat vůbec, ale vůbec nic. (Jen vystoupit, na což občas v metrovém relaxu zapomenu, a přejedu.)

4) Summly:
Nic vám nezaručí lepší start do nového dne, než shrnutí toho předchozího. Vzpomínejte, co se vám včera povedlo, co jste mohli udělat líp a jak co nejlépe zvládnout dnešek. Čeká vás důležitá schůzka, náročný úkol nebo nepříjemná porada? Všechno si pěkně v hlavě projděte jakoby se to už dělo. Představte si situace, které mohou nastat, a přemýšlejte co by vám kdo mohl říct. Tím, že si vše přehrajete, budete mít náskok a přichystané reakce. Štěstí přeje připraveným:)

5) Nebraňte se propagaci:
Většina lidí reklamu nesnáší a snaží se jí vyhnout. I v Čechách se ale čas od času objeví povedená propagace, která může upozornit na zajímavé věci. Já jsem se tak tenhle týden při chůzi vestibulem metra například dozvěděla o výstavě Signály z neznáma v Centru současného umění DOX, která mapuje český komiks mezi lety 1922 až 2012. Výstava potrvá až do května, takže se na ni možná stihnu dostat i já (věčně něco odkládající.)

Malými písmeny je na pozvánce napsaná důležitá informace - VÝSTAVA BUDE OTEVŘENA DO 20. KVĚTNA.)
www.komiksarium.cz

Nenávidím své jméno!

Irena zní hrozně tvrdě. "Irenko" jsem mimo svou rodinu slyšela naposledy na základce, od střední až do současné dospělosti jsem veřejně známá jako "Irena". Brr. Občas se někdo rozvernější zmůže na Irču, ale to se mi taky moc nelíbí. Proto se v rámci bližších kruhů (a virtuální reality.) snažím být oslovována tak, jak mi od dětství říká máma - Iri. Jenže zbývá příjmení. Nováková je skutečně neskonale krásné a originální, že?:) Na sociálních sítích a blogu jsem si proto své jméno po vzoru hollywoodské krásky Kim Novak zkrátila na Iri Novak, v rámci práce jsem ovšem Irena, Irena Nováková. Lidi mě tedy buď oslovují Ireno, nebo paní Nováková. Při obojím vždy zatrnu, ale s o to větší chutí si pak užívám svou mimo pracovní identitu.

Ve spojení  s Irenou by se mi líbilo třeba Sophia, tak jak si říká newyorkská kreslířka, kterou sleduju na tomhle blogu. (Ten je zároveň zdrojem následujících obrázků).

Panda girl by Irena Sophia

Santa´s helper by Irena Sophia

Se svou nenávistí k vlastnímu jménu se občas bezelstně svěřím mámě. Pokaždé se ptám - "Proč jste mě pojmenovali Irena (vím to, je to po mé pratetě), když je to tak hrozný jméno?" A máma se na mě pokaždé podívá a překvapeně se zeptá: "Tobě se nelíbí Tvoje jméno?" No a tuhle střídmou konverzaci už vedeme pravidelně několik let. Je to asi stejné jako když se jí opakovaně ptám, proč jsem po ní místo zelených očí a orientačního smyslu zdědila pouze sklon k chaosu a zmatkování. Místo odpovědi následuje údiv, že jsem na sobě s něčím nespokojená.)

Kdybych si mohla vybrat, jmenovala bych se Mia, Viktorie (říkala bych si Viki) nebo Lilian (říkala bych si Lili). Poslední zmíněné jméno jsem plánovala dát své dceři, jenže k Novákové to jaksi nepasovalo a tak jsme radši vybrali Dominiku (a říkáme jí Domi.)

Narovnej se!

Sedím na zemi a bloguju s počítačem na klíně. Narovnej se, miláčku, radí mi má láska. 

Klečím na židli u stolu v mámině kuchyni. Narovnej se, napomene mě jako bych byla pořád malá. 

Tady jsi tak shrbená, říká mi kamarádka, když si spolu prohlížíme fotky. A má pravdu, jsem a vypadá to hrozně. Nějak si to neuvědomuju, měla jsem pocit, že ohlá záda působí křehce a zranitelně, asi nějak takhle:

Zdrojem všech fotek je můj Pinterest. Na druhém obrázku je dánská modelka Helena Christensen (v roce 1996), na třetí je Kate Moss. Zbylé dvě ohnuté krásky neznám.)

Na hodně fotkách je ohnutá (a přitom krásná) taky herečka Kiera Knightley, která je zároveň připomínkou mojí Giveaway na lístky do kina:) Těším se na vaše filmové tipy a přeju krásnou neděli!

P.S.: Nemůžu se dočkat večera na další díl Čtyři v tom:)) 

V Anně Karenině Kieře do smíchu asi moc není. Dilema mateřské vs milenecké lásky není žádná legrace, www.stylebistro.com

Zpátky na mateřské

Chřipková epidemie došla i k nám. Namísto v práci jsem tak doma, kde mám na starosti ošetřování člena rodiny - toho nejmenšího. Tomu největšímu by se to asi taky líbilo, někdo ale vydělávat musí:) Je teprve devět ráno, ale to, že jsem doma s malou už mi dostatečně připomnělo časy, kdy jsme takhle trávily každý den.

Člověk si toho volna a klidu moc nevážil, dokonce jsem se ke konci mateřské těšila do práce!! Teď když už v ní po tříleté pauze zase půl roku jsem, můžu udělat jen jediné - vzkázat všem maminkám, které jsou s dětmi doma, ať si to řádně užívají!

I když vám připadá, že z věčného opakování her brzy zešílíte, i když vás unavuje zničující koloběh úklidu a vaření, i když máte pocit, že bez celodenního kontaktu s někým dospělým ztratíte rozum - ten klid, kdy člověk nemusí řešit pracovní úkoly v kombinaci s vyzvedáváním ze školky bude po skončení mateřské už navždy jenom sladkou vzpomínkou.)

A dnešek mi taky připomněl, jak mi to dítě roste ... Když byl Domi necelý rok, udělala jsem jí a jejím stejně starým kámošům takový malý comics o tom, jak rostou. Teď jsem ho v návalu nostalgie vyhrabala, tak se na něj můžete mrknout a třeba taky zavzpomínat.)

Slow Fashion

Zrychlené tempo trvá už moc dlouho. Všichni jsme z něj unavení, málokdo ale umí zpomalit. Ti moudřejší začali ubírat plyn už v 80. letech. Tehdy se v reakci na fastfood zrodilo hnutí slowfood, které v roce 1986 založil italský novinář a gastro odborník Carlo Petrini. Základem jeho teorie je důraz na tradiční receptury s ohledem na konkrétní region a lokální suroviny. Organizace aktuálně sdružuje více než 100.000 členů ze 150 zemí, mezi které tímto kliknutím můžete patřit i vy.)

Postupem času se zrodilo celé Slow Movement, ve kterém je pomalé všechno, na co si vzpomenete včetně módy, o níž chci dnes psát. Autorkou pojetí Slow Fashion je Britka Kate Fletcher, která je autorkou knížky Sustainable Fashion & Textiles. Dílo vzniklo s cílem informovat veřejnost o principu trvale udržitelného rozvoje aplikovaném ve světě módy. Jinými slovy je to například podpora individuálních výrobců, nakupování v second handech nebo pořízení méně kvalitního oblečení namísto mnoha levného, které se rozpadne dávno předtím, než se to kvalitní stačí okoukat.

katefletcher.com

Slow Fashion kousky jsou často v klasickém stylu, který podtrhuje myšlenku vytvářet věci s cílem, aby dlouho vydržely. Instantní módní trendy tak ustupují do pozadí nadčasovým střihům, kvalitním materiálům a také vtipným detailům - slow atmosféra totiž dává větší prostor kreativitě.) Přesně v tomto duchu tvoří módu islandská značka Ella, která k myšlence její trvalé udržitelnosti mimo jiné přispívá tím, že všechno oblečení vyrábí v Evropě v limitovaném počtu kusů. Zdrojem všech fotek je web Ellabyel.com a pro všechny tři obrázky platí shodný popisek "Classic Chic".)

To nabírání pod prsama je úžasné.

Dalším příkladem je švédská firma Slow Fashion House, která kromě módy nabízí taky designové doplňky do bytu. Kouzelná je především lampa "Favourite Things" ve stylu 50. let, do které otvorem ve skle můžete vložit vaše nejmilejší předměty (jen musíte použít úspornou žárovku, abyste o ně nepřišli.) Skvělý nápad vznikl ve švédském studiu ChenKarlsson:

www.chenkarlsson.com

A myšlenka Slow Fashion je blízká také českým módním návrhářkám Janě Jetelové a Alici Klouzkové, které v roce 2005 založily značku Sistersconspiracy zaměřenou na pánskou módu. Více se dozvíte v jejich odpovědi na můj následující dotaz:

Co vás v oblasti módy co do realizace, trendů či myšlenek oslovilo roce 2012 nejvíc a co se vám v letošním roce nejvíc povedlo?

Jana & Alice: "Už delší dobu je nám blízký pojem slow fashion jako alternativa k masové produkci oděvů, tento trend přesně vystihuje to, jak i my přistupujeme k naší tvorbě (poznámka Iri: holky vyrábí v malých sériích, využívají kvalitní materiály evropských výrobců a díky podílu ruční práce formou sítotisku či výšivek je každý jejich kousek originální). Líbí se nám, že se stále více lidí zajímá o pánskou módu a to i v Čechách, z čehož máme radost. Dokládá to třeba skvělý český internetový magazín Maud Homme. 

A také máme radost, že je v Čechách čím dál tím víc zajímavých akcí prezentující český módní design – ať už to je nový Prague Fashion Weekned, stále zajímavé Shooting Fashion Stars nebo naše nejoblíbenější prodejní výstava designSUPERMARKET. 

Nám se určitě povedla poslední kolekce AHOY SAILOR, kterou jsme předvedly v rámci módní přehlídky Men by Zoot, která byla součástí Designblok Premier Fashion Weeku. A Janě se také povedla dcera Johanka a Alici přijetí na doktorské studium na VŠUP :)"

A já k tomu dodávám, že kolekce AHOY SAYLOR je naprosto geniální: svěží, nápaditá a charismatická - tak jako ten pravý sexy námořník.)

Ideální unisex šátek: přítele potěší jako skvělý dárek, který si přítelkyně bude ráda tajně půjčovat.)

Dokonalá námořní výbava. Ten můj zašilhal hlavně po ponožkách:) 

Zdroj všech fotek: archiv Sistersconspiracy

Elegantní Rusko

Dostala se ke mně příloha Reflexu excellent, ve které je článek o úspěšných českých blogerkách v čele s Pavlínou Jágrovou. V blogových vodách plavu jen krátce, což vysvětluje, že jsem se o jejím webu dozvěděla až z článku. Zaujalo mě, jak je ve svých dvaadvaceti letech profesionální a blogování bere opravdu vážně. Práce na blogu jí prý zabere denně dvě až tři hodiny. K tomu je ovšem třeba připočítat i obchůzky obchodů. "To je také důležité. Protože mám přehled, co se právě prodává, mohou se mě moji čtenáři na ledacos zeptat," říká Pavlína.

Pavlína Jágrová, www.reflex.cz

Svoje úsilí by ráda zpeněžila a ze svého blogování tak nabídkou reklamního prostoru udělala byznys. "Reklama je dneska všude, máte ji i v televizi a kdekoli v novinách, přesto je lidé čtou a pořád si je kupují, pořád koukají na televizi. Líbilo by se mi, kdyby to tu fungovalo jako v zahraničí a člověk by se mohl blogem živit,“ vysvětluje módní blogerka a neteř slavného hokejisty Jaromíra Jágra.

Reklama je opravdu všude, a proto je čím dál méně účinná. Podle mě časem přestane fungovat úplně, protože čím dál víc lidí otravuje, a její kvalita rapidně klesá. Samozřejmě i reklama, se dá udělat kvalitně. Ale řekněte to českým zadavatelům, kteří chtějí hlavně šetřit. Já osobně jsem pro placený obsah a product placement, který podle mě, pokud se udělá citlivě a vkusně, funguje mnohem víc. Je přirozenější a víc ladí se současnými trendy, kdy je všechno "nature" a "slow".)

Pavlínin blog působí velice čistě a přehledně, znova musím zopakovat - je prostě profi.) Něco mi na něm ale hrozně chybí - nadhled a vtip! Móda je přece hlavně hra, ve které hraje nadsázka jednu z hlavních rolí. Jenže! To jsem zjistila, až potom, co jsem si blog dala do sledovaných, protože jsem z prvního dojmu získala pocit, že jestli to neudělám, něco důležitého mi unikne:)

Udělaly to tak i ostatní nebo má tenhle blog něco "navíc", co mi ušlo?

Když nevím, tak se zeptám: S dotazem "Proč sledujete blog Pavlíny Jágrové?" jsem oslovila několik jejích čtenářek:

Všechny se shodují na tom, že outfity Pavlíny Jágrové jsou jedinečné a tím pádem worth to follow.), více už se dozvíte z jejich konkrétních odpovědí:

Alizia z blogu Mámou stylově:

"Pavlína má jistě v módě a nejnovějších trendech přehled a ve svých postech ukazuje, co právě v blogerské fashion sféře frčí. Párkrát jsem na jejím blogu narazila na zajímavý tip co se týče modních značek, které jsem neznala, nebo i kosmetiky. O její originalitě by se však dalo polemizovat a mnohdy mi její outfity splívají a jen těžko je dokážu rozlišit. Na můj vkus příliš temné a nezajímavé, ale tisíc lidí, tisíc názorů :-) Co se musí uznat, je dokonalá grafika jejího blogu (jednoduchá a přesto působivá) i kvalitní fotografie, z tohoto pohledu je profesionálka a právem patří mezi top české blogerky. Já ji sleduji především ze zvyku a stále čekám, že mě jednoho dne něčím překvapí :-)"

Simona z blogu Mans Sapnis:

"Abych pravdu řekla, musím s tebou souhlasit, že ten vtip tam chybí a je to brané vážně. Každopádně její blog sleduji k inspiraci z jejích outfitů. Nesleduji blog každou chvilkou, ale jen občas se podívám, co nového přidala. Pavlína mi přijde z fotek tak trošku povrchní, viděla jsem ji i při VIP Lindexu a nepůsobila na mě moc sympaticky, ale doufám, že to způsobuje jen výraz v obličeji a její osobnost není taková, jak vypadá."

Eli z blogu Kosmetický kufřík:

"Její blog mě baví, líbí se mi, jaký má vkus. Dá se říct, že téměř minimalistický, ale kdybych hledala jiný "vtipnější" a "méně vážný" blog, tak nebudu číst ten její. Když hledám vtip, zábavu a nadsázku, kouknu na blogy jiné. Když chci eleganci ve všech směrech, jdu na blog Pavlíny. Občas nějaké modely přeskakuji a ani nezobrazuji, je to často stejné dokola, stejné druhy fotek (zepředu bez úsměvu, hodinky v detailu..), ale až na tento nedostatek odvážnosti fotek nemám co vytknout."

Ester z blogu My own opinion

"Pavlína má krásny štýl obliekania, krásne vie zladiť a zlepšiť obyčajný outfit. To je asi tá popredná vec kôli ktorej ju sledujem."

Odpovědi holek a důkladnější zkouknutí Pavlínina blogu mě přivedly k následujícímu závěru: Pavlína Jágrová má skutečně cit pro eleganci a čistý styl, který (ovšem jen velmi opatrně) kombinuje s tím, co nového se zrovna v módě objeví. Kožešiny, tmavé tóny a úsporné, ale výrazné detaily ve mně vyvolávají zvláštní dojem, který bych nazvala jako "Elegantní Rusko". Spíš než na mladé krásce by mi ale seděl na dámě z "lepší společnosti", které je aspoň 30+.) a oblékání do nadstandartních značek je přirozenou součastí jejího životního stylu.

Na jejím blogu by se mi hrozně líbily recenze outfitů zahraničních osobností jako je třeba editorka Vogue Lauren Santo Domingo, módní ředitelka Marie Claire Nina Garcia, modelka Kate Moss a další.

Lauren Santo Domingo. Já vidím pouze elegantně oblečenou blondýnu.  Pavlína by outift LSD určitě popsala mnohem zasvěceněji a já bych si to moc ráda přečetla. Zdroj fota: withlovelucija.blogspot.cz

V článku mě zaujala taky modelka a stylistka Loli z blogu TheLoliland.com, která si tak trochu postěžovala, že blogování je u nás věc náctiletých holčiček, jež si jdou do háemka koupit lak na nehty. "Já jim to neberu, je to super, ale nevidím v tom žádnou opravdovou inspiraci. Kdežto blogy lidí s nějakou osobností a stylem inspirací být mohou. To v patnácti nedokážete, i kdybyste chtěla. V tom jsou v zahraničí mnohem dál než my,“ uvedla v článku Loli. Dodala, že v Americe je teď populární blog The Man Repeller, který vede třiadvacetiletá Leandra Medine. Blog zaměřený na módu a trendy, kteří muži nepobírají, je naprosto super. Vážně skvělý nápad - pamatuju si hodně trendů, u kterých kluci jen nechápavě kroutili hlavou, a říkali, jak by to těm holkám slušelo, kdyby jenom zrovna tohle neměly na sobě. A jeden příklad za všechny? Turecké kalhoty!:) 

Svatební "man-repller" outfit Leandry Medine, www.dailymail.co.uk