Stránky

Fashion Revolution

Člověk má pocit, že dřív bylo všechno lepší. Čistší vzduch, zdravější jídlo, poctivější práce. Spoustu věcí se ale za posledních sto let nezměnilo. Třeba podmínky švadlen, které za nuzný plat šijí hory trendového oblečení. Začátkem dvacátého století byly hitem dámské blůzky "shirtwaist" s nadýchanými rukávy, které se způsobně zastrkávaly do sukní. Vzdušné halenky šily ve velkém švadleny v newoyrské továrně Triangle Shirtwaist Factory, které pracovaly 12 až 16 hodin denně od pondělí do soboty. Za týden práce dostávaly několik dolarů.

Za jemnou nádherou se skrývala těžká dřina

Švadleny pracovaly v dílnách se zamčenými dveřmi, které zabraňovaly nedovoleným pauzám. A právě neprůchozí východ se jim stal osudným, když v továrně 25. března 1911 vypuknul požár. Teprve po katastrofě, při níž zemřelo 123 žen a 23 mužů, kteří se buď udusili nebo vyskočili z vysokých pater, se začaly dít změny. Nová legislativa zlepšila v továrnách bezpečnostní standarty a mezinárodní organizace švadlen (International Ladies' Garment Workers' Union) začala silněji bojovat ze lepší dělnické podmínky. 

Triangle Shirtwaist Factory 25. března 1911

Ve špatných podmínkách ale pracují i švadleny v novém tisíciletí. Jen už ne v New Yorku, ale v jižní Asii, kam se přesunula převážná část produkce módních řetězců. Na jejich nezdravé pracovní vytížení opět musela upozornit katastrofa, ke které došlo v bangladéšské Dháce, kde se loni 24. dubna zřítila osmipatrová textilní továrna Rana Plaza. Při nehodě zemřelo 1133 lidí a více než 2500 jich bylo zraněno. 

Textilní továrna v Bangladéši, foto: Česká televize
Zřícená továrna Rana Plaza, foto: Česká televize

Budova měla původně pět pater a nebyla navržena pro další navýšení ani těžké průmyslové stroje. Pracovníci na příkaz svých šéfů museli do továrny i po té, co byla na budově den před katastrofou zjištěna trhlina. Bangladéšská vláda záhy po neštěstí nechala z bezpečnostních důvodů uzavřít téměř dvacet dalších textilních továren, kterých je v zemi několik tisíc. Upraveny byly také podmínky pro odbory, které od loňského jara mohou vzniknout, aniž by potřebovaly povolení od zaměstnavatele. 

Loňská nehoda je co do počtu obětí obrovskou, ale ne jedinou katastrofou v bangladéšských textilkách. Smutný osud zdejších švadlen kromě jiných neštěstí připomíná také předloňský požár továrny na předměstí Dháky, při kterém zemřelo 112 lidí. Ti podle výpovědí stejně jako newyorské švadleny pracovali v dílnách za zamčenými dveřmi. V továrně podle nalezených knih s objednávkami vznikaly produkty amerického studia Disney Pixar, nizozemského řetězce C&A, francouzského Carrefouru a švédské Ikey (zdroj Česká televize). 

Bangladéš je po Číně druhým největším výrobcem oděvů na světě, kde ale dělníci dostávají extrémně nízkou mzdu. Průměrný měsíční plat zaměstnance bangladéšské textilky, mezi kterými je asi 80 procent žen, se loni pohyboval v přepočtu kolem 800 korun. Na běžné džíny z řetězce by tak bangladéšská švadlena, která je ušije za pár korun, vydělávala celý měsíc. Nuzné podmínky se zaměstnancům samozřejmě nelíbí a tak se odhodlávají bojovat za vyšší mzdy. Vlna prostestů zesílila loni v září, když se počet vládou zavřených továren zvýšil na několik set. Kabinet v rámci kompenzace zvýšil minimální měsíční mzdu na 68 dolarů (asi 1350 korun). To je určitě posun k lepšímu, částka je ale stále pod úrovní důstojné mzdy. Při její dalším navýšení ovšem hrozí přesun produkce do levnějších zemí v Africe, kde se začíná roztáčet podobně neetický kolotoč. 

Dobrá zpráva ale je, že lidem přestává být jedno, co nosí, a začínají se zajímat o to, za jakých podmínek bylo oblečení vyrobeno. K povědomí o podmínkách produkce chce přispět akce Fashion Revolution, jejíž první ročník se pořádá ve čtvrtek 24. dubna - tedy v den smutného výročí. Organizátoři vyzývají lidi, aby se v tenhle den vyfotili v oblečení naruby a fotku sdíleli na sociálních sítích s označením #insideout. "Účelem této globální kampaně není jen informovat veřejnost, ale aktivně ji díky sociálním sítím zapojit do dialogu se značkami a skrze ně i se samotnými ženami a muži, kteří daleko odsud naše oblečení šijí. Díky tisícům ohlasů a "hashtagů" na sociálních sítí značky pochopí, že nám není jejich jednání lhostejné a budou muset s pravdou ven: "Kdo ušil naše oblečení?", říká koordinátorka projektu za Českou republiku a Slovensko Kamila Boudová, která se tématu udržitelné módy věnuje na webu Fashion map.




Obraťe si ve čtvrtek oblečení naruby a zahajte Fashion Revolution

Do akce se zapojily i značky, jejichž produkce alespoň zčásti odpovídá fair traide podmínkám. Příkladem je butik Czech Labels and Friends nebo značka Zoot, která se rozhodla přímo finančně přispět. Z každé objednávky uskutečněné 24. dubna půjde 20 korun do oficiálního Fondu Rana Plaza, který příspěvky věnuje lidem postiženým katastrofou. "I díky této kampani se nyní ve firmě intenzivněji zabýváme vlastním dodavatelským řetězcem a plánujeme hlubší dialog s dodavateli o původu zboží, které prodáváme. K naší vlastní produkci (ZOOT Lokál, ZOOT Originál a DOBRO) již používáme výhradně certifikovaný textil. Nechceme být k těmto otázkám lhostejní, a proto se z vlastní iniciativy v oblasti vzděláváme, tím to podle nás začíná," uzavírá manažerka společensky zodpovědných projektů značky Zoot Kateřina Písačková.


A já k tomu jen dodávám - rozmyslete si každou koupi, zjišťujte kdo stojí za výrobou konkrétního oblečení, recyklujte, revampujte a tvořte. Hlavně ať se ta hrozivá poptávka po novém oblečení zmenší a švadleny nebudou pod takovým tlakem západních výrobců. Ať si všichni aspoň trochu vyzkouší rukodělnou práci, aby zjistili, že to je náročná disciplína, jejíhož výsledku si budou mnohem víc vážit, a budou do něj ochotni investovat přiměřené peníze. Když nové tričko stojí stovku a svetr jen nepatrně víc, je na tom něco podezřelého, a někdo za jejich nízkou cenu musel tvrdě zaplatit.

24 komentářů

  1. Iri, díky za zajímavý článek! Přiznám se, že jsem o oděvech takhle nikdy nepřemýšlela - díky! L.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já taky dlouho ne ... ale jak jsem začla, už nevidím cestu zpět.

      Vymazat
  2. Moje slova. Jen bych to neuměla tak krásně napsat. Tak zítra naruby!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tedy Lucie, od Vás mě taková slova obzvlášť těší, děkuju.) A ano, zítra naruby /jen to pojmu malinko jinak./

      Vymazat
  3. Toto uvědomení jsem v sobě měla nějak vždy (kupovala jsem si Litex, tehdy šitý u nás a kamarádka Nike). Pak mi jeden obchodní partner před více než 10 lety vykládal, jak se šije pro Diesel, Gucci, Hugo Bosse (ty nejvyšší řady se v Asii asi nešijí, ale ty obyč ano) v Asii, že byl v těch fabrikách a řekl mi toho tolik, že jsem měla dost. Pak jsem před lety viděla na Spektru dokument o fabrikách, které šily pro GAP a loni nebo předloni jsem četla spoustů článků, švagrová dohodila další dokumenty a to člověk pak moc nemůže nakupovat v OC. A jsem ráda, že nejsem sama, kdo to tak cítí, když nás bude více, tak se možná začne něco měnit. Děkuji za tento článek, který určitě nasdílím dále.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuju za souznění v tomhle tématu a jeho číření. Myslím, že i minimální informace můžou pomoct změnit myšlení a s ním spotřebitelské chování, které má na katastrofě svůj podíl.

      Vymazat
  4. Krásně jsi to, Iri, napsala. Je mi z toho strašně smutno.... Budu naruby!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Oli. Mně taky. Obzvlášť když se člověk začte a zadívá do konkrétních příběhů, které za produkcí levného oblečení stojí.

      Vymazat
  5. A teď jsem si vzpomněla, že s řezanými květinami je to to samé. Četla jsem článek a tam to byly konkrétně růže, jak se to vše stříká, aby to rychle rostlo a pak to končí v našich hypermarketech. Lidé to vše dýchají. Proto kupuji květiny v květinářství a ptám se vždy na původ a raději se koupím jednu, když na víc nemám, než abych koupila celou kytici v nějakém hypermarketu. Jsme nějaká "rozežraná" generace, která chce mít vše, a nedívá se za jakou cenu. Ve své podstatě, kdybychom měli žít rozumně, tak prostě většina na většinu věcí nemá, ale také tu většinu ani nepotřebuje. Tento konzum do jisté míry podporuje i blogerská sféra.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. Stačilo by žít rozumně, každou koupi si rozmyslet a zcela využít to, co člověk už má, a zbytečně to nenahrazovat novým a nepotřebným. Ale třeba jsme opravdu na cestě k lepšímu. Už jen to, že se tím zabývám, je pro mě malý důkaz. Před lety jsem takhle ani trochu nepřemýšlela. Jen nevím, jestli je to věkem nebo vývojem situace. Možná obojím.

      Vymazat
    2. Naprosto se podepisuju k Olivce. S temi kvetinami to vim a s oblecenim taky, ale ono je to tak lakave.... Koupit si tuplipany za 50,- kc a mit je kazdy den cerstve na stole. I proto jsem si zasadila hodne letnicek a kytky trham co nejvice v prirode. Ale setrne, neplytvam kvetinami a ucim to i syna. Co se tyce obleceni, snazim se chodit do sekacu anebo si nechat sit u ceskych navrharu.... Ale co si budem namlouvat, lide jdou hlavne po cene a kvantite. I proto jedinou moznosti je prodat to originalnim designem a taky nezapomenout na to, ze byvhom nemeli volit strany, ktere podporuji globalni byznys oproti lokalni podpore zivnostniku.....

      Vymazat
  6. Iri, díky za článek! Moc hezky napsané...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Moni. Zrovna Tvůj přístup ke kráse starých věcí by měl být pro mnohé příkladem.

      Vymazat
  7. Velký souhlas a velký palec nahoru. Raději jednu kvalitní a nadčasovou věc s příběhem,než tunu hader z Číny A platí to úplně na vše,nejen na oblečení.Škoda že si tohle většinou člověk uvědomí až když začne sám tvořit a vidí kolik je za tím práce

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. S vlastním tvořením tohle přemýšlení přijde samo. A přesně - nejen oblečení, ale cokoliv, co se dá v řetězcích s širokou a neustále obnovovanou nabídkou koupit.

      Vymazat
  8. Skvělý článek, určitě sdílím dál, protože osvěty není nikdy dost. Škoda, že zaniká český textil. Když jsem v ČR, vždy se po něm sháním a je ho stále méně. Lidé nejsou ochotni zaplatit přiměřenou cenu. Přitom my, kteří občas něco ušijeme, víme, kolik je za tím práce. Určitou alternativou jsou i obchody jako český Flér nebo DaWanda. Já nakupuju ve FairTrade obchodech. Minulý měsíc jsem si koupila svetr za 80 EUR (cca 2000 Kč) - kvalita fantastická a vydrží léta! Zato ty z řetězců jsou po jedné sezóně seprané a roztahané...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za Tvou návštěvu, Tvůj blog mě moc zaujal. Co vím od českých návrhářek, látky nakupují v cizině, zdejší nabídka kvalitou zaostává. Snad si toho někdo všimně a něco s tím udělá.

      Vymazat
  9. Tohle je super článek Iri! Už jsem se před časem rozhodla nenakupovat oblečení v řetezcích, ale radši si třikrát déle šetřit, abych dala koupí smysl práci nějakého malého pocitvého výrobce. A dokonce už i váhám, jestli vůbec nakupovat v second handu, oblečení je sice z druhé ruky, ale ten původ bývá pořád nejistý :-/...Každopádně díky za osvětu, budu Tvůj článek šířit :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Báro a máš pravdu, že s těmi second handy to taky není úplně v cajku. Původ sice může být jistý, což by v případě druhé ruky tolik nevadilo - aspoň se ten kus oblečení využije, když už je na světě, ale spíš ta podstata, že second handy z obrovské poptávky po trendy věcech vlastně žijí. Nejlepší varianta - bazary u kamarádek, které ovšem následně prázdné skříně znovu nenaplní kvantitou, ale kvalitou.)

      Vymazat
  10. Iri, já už nad tím přemýšlím taky dlouho. Od doby, kdy jsem pracovala ve sportovních potřebách. Štve mě, že i české značky šijí v Asii, takže prohlížím etikety poměrně pečlivě. Já jsem vlastně second-handový typ a nestydím se za to. Mám lepší pocit. Otázkou je, odkud jsou látky, kdo je vyrábí a jak se barví. To je další velké téma. Zkus třeba sehnat český len!...
    A stejně jako Olive, od určité doby dávám pozor i na to, odkud jsou květiny. Člověk by nevěřil, kolik procestují světa, než skončí u nás. A to nekrásněji voní narcisky, kosatce a růže z babiččiny zahrádky;-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právě, i ty látky. Je to složité vůbec dohledat a najít košer dodavatele po všech stránkách. Cestu vidím v tom, že to lidé začnou chtít. Vědět, dohledávat a zaplatit za kvalitu a poctivou práci. Já sama jsem na úplném začátku a spoustu informací si teprve musím zjistit. Omezením zbytečné poptávky to ale začíná ... snad nejen u mě.)

      Vymazat
  11. Moc pekny clanek, Iri. Ja o tomto tematu premyslim uz delsi dobu, shledla jsem asi dva dokumenty, ze kterych ale nebylo uplne jasne, jestli tim, ze snizime poptavku tem delnikum neublizime (zase jinym zpusobem), protoze nebudou mit praci. Ja se hodne snazim recyklovat a obleceni v dobrem stavu posilam dal a vzdycky me tesi, kdyz vidim, ze ho jinde jeste radi nosi... Iveta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že hlavní změna tkví v poptávce, která je pro značky určující. A s tou souvisí změna myšlení, ke které vede přísun nových informací, co se za výrobou levného oblečení skrývá. Když značky zjistí, že "v kurzu" je poctivě ušité oblečení z ekologických materiálů, které nejlépe vzniká v lokálních podmínkách, změní svoje postupy. Ale asi za hodně dlouho, protože než začne většina společnosti takhle přemýšlet, bude to trvat ještě hodně let.

      Vymazat
  12. Zdravím, přečetla jsem si Vámi psaný článek. Velice zajímavé čtení.

    OdpovědětVymazat

Těším se vaše názory, postřehy a připomínky, které mě motivují psát dál:)