Stránky

Sídliště SOLIDARITA

Vyrostla jsem v Malešicích a tak jsem docela hodně času trávila i v sousedních Strašnicích. Z dětství si mimo jiné pamatuju procházky kolem půvabných řadových domků obklopených zelení na Sídlišti Solidarita. Vycházky jsem absolvovala s mojí mámou, která to tady milovala. Dívaly jsme se, jak má kdo upravenou zahradu a ona snila o zdejším bydlení, které by bylo mnohem komfortnější než v našem panelákovém bytě. A protože se (nejen coby manželka stavaře) celkem hodně zajímá o architekturu, rozhodla jsem se jí k letošním Vánocům darovat knížku, která se výstavbou i současnou podobou strašnického sídliště (vystavěného v letech 1947-51) zabývá. Nejdřív to vypadalo dramaticky, protože publikace byla vyprodaná, ale pak mi z Art Map napsali, že je k dispozici dotisk a dárek byl zachráněn. 

Sídliště Solidarita

Když jsem byla větší, kolem domků na Solidaritě jsem se potulovala s trochu jinými zájmy - v jednom z nich totiž bydlel blonďák Kuba, do kterého jsme se zamilovaly s mojí nejlepší kamarádkou. Bylo nám tehdy asi 13 nebo 14, a i když mu nakonec netlouklo srdce ani pro jednu z nás, mám na tohle období opravdu krásné vzpomínky:) Většinou jsme obě postávaly před domem a navazovaly s naším idolem laškovné rozhovory, ale občas jsem zahlédla i vstupní chodbu a schody, které vedly nahoru, kde byly dvě ložnice. Jedna pro děti, druhá pro rodiče. Dole byla kuchyň, koupelna a obývák, ze kterého vedly dveře do zahrady. 

Stavbu prvního poválečného pražského sídliště měli na starosti architekti František Jech, Hanuš Majera a Karel Storch, kteří se při plánování návrhu inspirovali skandinávským přístupem. Rok před zahájením výstavby Stroch dokonce vycestoval do Švédska, Finska a Dánska, kde čerpal inspiraci. Mezi tu konkrétní patří třeba Ryparken v Kodani, Blidah Park v Hellerupu nebo Ulvsunda ve Stockholmu. Základem koncepce byl kolektivní přístup k bydlení a sousedským vztahům, s čímž souvisí i příznačný název Solidarita.
Titulní strana časopisu Solidarita Zpravodaj dobrého bydlení 2, 1947 s návrhem řadových domů od Františka Jecha
Vánoce ve školce, Solidarita 1958, soukromá sbírka
Součástí knížky je také odoborný text od historičky architektury Kimberly Elman Zarecor
Součástí knížky je 12 rozhovorů s lidmi, kteří v řadových nebo bytových domcích na Sídlišti Solidarita žijí. Patří k nim také herečka Lenka Krobotová, která tady s rodiči bydlela až do svých 22 let a zdejší bydlení popisuje jako švédské a moderní. Mluví také o vesnické komunitě a podobné atmosféře, kterou mají bytovky na Malvazinkách. Po dlouhé etapě bydlení v Podolí dnes herečka se svým mužem a syny opět žije na Solidaritě. V rozhovoru mimo jiné vyzdvihuje i rodinné centrum Jablíčkov, kam s dětmi ráda chodila.
 
Lenka s tatínkem Miroslavem Krobotem
Bavil mě i rozhovor s ředitelkou o.p.s Marií a kutlurním manažerem Davidem, kteří na Solidaritě žijí s dcerami Emou a Mínou.
Autorka knížky, teoretička umění Barbora Špičáková na sídlišti Solidarita sama žije a k místu má tak patřičný vztah. Publikací, kterou vydal Archiv národního umění, by ráda nejen rozvinula diskuzi, ale také vytvořila inspiraci pro budoucí developerské projekty. Tak, aby investory při výstavbě zajímala nejen výnostnost, ale mysleli i na zeleň, dostupnost školek a škol, estetiku a příjemný život obyvatel.



 
Na Solidaritě se žije krásně. O tuhle rekonstrukci se postaralo studio Libre.

Knížka má skvělou grafiku od studia Pauline & Adela a celkem zajímavou koncepci založenou na zmiňovaných rozhovorech, historii výstavby a odborných textech od teoretiček umění. Náročný čtenář ale při bližším zkoumání najde nedostatky, které snižují její na první pohled kvalitní zpracování. Místo klasické recenze přináším rozhovor s mojí mamkou Jitkou Podráskou, ze kterého se dozvíte víc. 

Nemůžu v archivu najít žádnou máminu fotku, tak aspoň tuhle mezigenerační ze svatby:)

Jaký máš k Sídlišti Solidarita vztah?

Když jste byly malé (já a moje sestry, pozn. Iri) hrozně ráda jsem kolem chodila na procházku a představovala si, jak příjemně se tady bydlí. Vyrostla jsem v domě se zahradou a po příchodu do Prahy jsem v paneláku hrozně trpěla. Teď po letech už vidím i nedostatky, ale dřív pro mě to místo mělo obrovské kouzlo. 

Měla jsi radost, když jsi knížku objevila pod stromečkem?

Určitě ano a pořád mám! Dozvěděla jsem se něco nového, zároveň jsem ale trochu zklamaná zpracováním. Chybí mi tam pohled lidí, kteří se přimo podíleli na stavbě. Myslím, že to by zajímalo víc čtenářů. A taky by se mi líbilo, kdyby u fotek z různých období bylo přesné srovnání míst.

Nějaké další nedostatky?

Kromě chatrné vazby, které sis všimla i Ty, mi chybí plánky bytů a celkově bych ocenila lepší řazení a větší přehlednost. Určitě by se to dalo zpracovat pečlivěji a čtivěji. Tím ale neříkám, že si s tím autorka nedala práci, a že je knížka špatná. Jen by si téma v mých očích zasloužilo větší péči. Určitě je ale skvělé, že publikace rozvíří diskuzi a ojedinělé sídliště opět vzbudí pozornost, kterou si zaslouží.  

Takže tak. Já jsem zatím četla jen některé rozhovory, takže nemůžu úplně soudit, ale za sebe jen dodávám, že bych knížku doplnila hezčíma fotkama. Bylo by třeba super, kdyby vznikla publikace v duchu "O bytech a lidech" věnovaná pouze Sídlišti Solidarita. 
 
Knížku Sídliště Solidarita pořídíte v ArtMap za 400 Kč. 

12 komentářů

  1. To je hrozně zajímavé! Sídliště Solidarita neznám, je to zrovna ta část Prahy, kam se běžně nedostanu. Ale to to téma mě moc zajímá už dávno. Knížek o pražské architektuře už doma mám pěknou řádku a ještě raději vyrážím s foťákem do terénu :).
    Díky za inspiraci, Iri!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To já ráda:) A to strašnicé by se Ti líbilo, určitě někdy vyraž.)

      Smazat
  2. I já jsem si toužila tuhle knížku zakoupit, ale byla už vyprodaná. Je možné ji tedy znovu někde sehnat? Díky za opět krásnej článek a hodně štěstí v tomto roce, milá Iri!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vám taky Lucie, opět díky za milý komentář! Já jsem ji nakonec sehnala tady a myslím, že jsou k dispozici nové dotisky - http://bookstore.artmap.cz/cs/2166-barbora-spicakova-sidliste-solidarita-9788090574427.html Píšou že ve Školské jsou dva kusy, v Brně čtyři.

      Smazat
  3. Já jsem chodila na jazykovou do Vršovic kam se sjížděly děti s blízkého i vzdálenějšího okolí a pár mých spolužaček taky bydlelo v těchto řadovkách, tak jsem měla možnost vidět je i zevnitř. Vzpomínky jsou různé, my zase číhaly na syna paní Rottrové a jeden domek jsme málem podpálily, chytl adventní svícen na dřevěném stole, uf, to bylo šílený.
    Oblast je to určitě zajímavá, má to svého ducha, metrážově ty byty nebyly moc velký, vím, že teď se to hodně přestavuje a zabydluje se i půda, ale je to hodně lítání po schodech. Známí tam jeden čas bydleli, ale nestihla jsem se k nim podívat, zajímalo by mě jak to uvnitř vypadá teď a jak bych to vnímala s odstupem času.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano, ano, hodně rekonstrukci počítá s půdou a vypadá to skvěle. Já sama bydlím v mezonetu se schodama a člověk se zvykne. Za tu krásnou atypičnost to stojí.) A koukám, že taky samé skvělé vzpomínky:))

      Smazat
  4. Zajimave informace - zila jsem do svych 30 let v radovce, sice na malem meste, ale toto mensi nakouknuti do Solidarity me na chvilku opet zaneslo tam.:-) Hezky den. M.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za hezký koment Marcel, taky bych někdy v řadovce ráda žila, teď mám jednu vyhlídnoutou, taky v Praze, jen ne na Solidaritě, ale taky jsou stejně nedostupné:)

      Smazat
  5. Krásne fotky, milujem tvoje články! :)

    btw. pozývam ťa na môj blog, kde prebieha novoročná súťaž :)
    GIVEAWAY U MŇA NA BLOGU | PARFÉM CHLOÉ

    OdpovědětSmazat
  6. Jen drobné doplnění - ty domky původně měly z obýváku směrem do zahrady jen okno, žádné francouzské dveře. Vždycky mě to zaráželo, že obyvatelé musí oběhnout celou řadu, aby se dostali na zahradu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano, ano, to se také připomíná v publikaci, zahrada totiž patřila všem, proto ten osobní vstup chyběl. Já jsem ale psala o době po devadesátých letech a tam už si ten vstup (v domě hocha mého srdce) vybavuju.)

      Smazat
    2. Dřív totiž ty pozemky nebyly rozdělené ani oplocené a byl to jeden společný, takže nebyl důvod tam chodit. Na čumendo měli lodžii.

      Smazat

Těším se vaše názory, postřehy a připomínky, které mě motivují psát dál:)