Ireno domů!

Když jsem tenhle plakát k polskému filmu z 50. let poprvé objevila přes web Terryho ponožky, okamžitě jsem ho chtěla domů. Tehdy ale nebyl k prodeji, tak jsem na něj během let postupně zapomněla. Připomněla jsem si ho až v souvislosti s filmem Píseň moře, jehož plakát jsme si do ponožek šly s Domi nedávno vyzvednout. Irena tam byla vystavená a já po ní opět začala toužit.) Pořád ale nebyla k prodeji. No a pak jsme měla narozky, konkrétně včera, stal se zázrak a plakát mám. Teď už jen zbývá podívat se na ten komunistický skvost o odvážné Ireně, která se vzepřela manželovi, a rozhodla se pracovat jako řidička taxíku. Její muž, který původně nechtěl vůbec připustit, aby šla do zaměstnání, se s tím nakonec smířil a všechno dobře dopadlo. No, já pracuju doma, takže tohle zvolání je pro mě zbytečné, ale jinak si myslím, že by moje rodina uvítala, kdybych se místo práce věnovala například více rodinnému vaření. Takže u nás je to spíš: Ireno, k plotně.)))

Plakát s Irenou jsme pověsila nad můj pracovní koutek, kde mu dělají společnost domečky od Michelle Carlslund, které jsem teď nově přetvořila na šipky.)

Píseň moře

Vytvořit pohádkový příběh, který nadchne děti i rodiče, je jedna z nejtěžších uměleckých disciplín. Autor takového díla do něj většinou promítá své vzpomínky z dětství, vlastní rodičovskou zkušenost a zároveň téma, myšlenku nebo poselství, ke kterým má osobní vztah. Irského režiséra Tomma Moora zajímá folklór, staré tradice a příběhy spojené s jeho rodnou zemí. Mezi ně patří i vyprávění o selkies - lidech, kteří jsou napůl lidmi a napůl tuleni, respektive se v jedno i druhé dokážou proměnit. A právě o jedné malé selkie - poslední tulení víle, je na Oskara nominovaná pohádka Píseň moře, která včera odpoledne nadchla mě i mojí malou Domi. Ta po mě teď samozřejmě chce, abych jí opatřila tulení obleček, díky kterému se hlavní hrdinka filmu mění v tuleně, ale prozatím si musí vystačit s plakátem.) 

Plakát k filmu Píseň moře bude brzy zdobit Domčin pokojíček. Objednat si ho můžete tady. 

Vzít děti na tenhle film je rozhodně výchovné a inspirativní, ale zároveň trochu riskantní. Bez slz malých holčiček se tahle krásná a poučná podívaná asi neobejde. Důkazem, že kluci emotivně vypjaté scény vnímají o něco lépe, mi byly věcné komentáře chlapečka, co seděl nad námi. Ve chvílích, kdy Domi slzela, se zaměřil na technické detaily a odhadoval, co bude dál. Většinou se trefil.)

Tulení víla se svými kamarády

Vizuální styl filmu je mimo jiné inspirován tvorbou irského malíře Paula Henryho.

Chlapeček Ben nese jméno režisérova syna, ale žije v době, ve které byl malý on sám. Film se odehrává na konci 80. let. Zdroj všech fotek je Aerofilms. 

Tomm Moore chtěl příběh původně pojmout jako komiks, ale záhy si uvědomil, že hudba a pohyb jsou pro něj klíčové. Mně by se ale první varianta určitě líbila. Ne že by skladby Bruna Coulaise v podání kapely Kíla nezněly krásně. Byly stejně působivé jako nádherná animace, u které jsem obdivovala opravdu každý detail, ale přesto mi u filmového ztvárnění něco chybělo. Doufám, že to nebyla dynamika současné americké produkce pro děti, na kterou se s Domi celkem často díváme, a vůči níž se Moore chtěl spíš vymezit. Každopádně je to ale asi jen můj problém, protože ona si rozhodně nestěžovala. Naopak. Pohádku od začátku do konce sledovala s napětím a pak o ní celé odpoledne mluvila. A navíc si všímala takových detailů, které mně naprosto ušly. Třeba, že v autobuse, který na Halloweena vezl děti v kostýmech, sedí holčička převlečená za Aisling - lesní vílu z pohádky Brendan a tajemství Kellsu. Tu Moore natočil v roce 2009, a Píseň moře na ni volně navazuje zpracováním keltského námětu, výběrem hudby i vizuálním ztvárněním. My jsme příběh malého mnicha viděli loni na Déčku. 

Třetí řada vlevo - holčička v kostýmu víly Aisling z pohádky Brendan a tajemství Kellsu. Nebo jak Domi poznamenala - možná je to ta samotná víla? Foto: Youtube kanál Aerofilms

A tady je Aisling ve své "domovské pohádce" - Brendan a tajemství Kellsu

Řidiče autobusu nadaboval herec a režisér Miroslav Krobot, se kterým společnost Aerofilms, díky níž je pohádka v českých kinech, natočila moc hezký rozhovor. Na stejném kanále si můžete přehrát i titulní písničku, kterou nazpívala držitelka Oskara Markéta Irglová. V kinech se ale samozřejmě hraje i verze v původním znění s titulky, na kterou se brzy chystám vyrazit do Bio Oko, kde se pohádka bude promítat také v rámci festivalu pro děti Malé Oči (13.4. - 19.4).