CO, JAK, PROČ s Terezou a Martinou z projektu Obyčej.cz

Naše doba je stále rychlejší. Chceme toho víc a chceme to hned. Logickým důsledkem je pokles kvality, po které se nám začíná čím dál víc stýskat. Pátrat po ní můžeme v minulosti, kdy se kladl důraz na poctivé zpracování věcí, které musely něco vydržet. Takové věci pak drží dodnes. Možná jsou trošku opotřebované, ale čas jim dodal zvláštní krásu, a šikovné ruce pak nový půvab. Restaurovaný nábytek má zkrátka svoje kouzlo, které můžete začít objevovat na novém portálu Obyčej.cz. Za projektem stojí Martina Fridrichová a Tereza Rafaelová, které jsem poprosila o rozhovor do rubriky CO JAK PROČ. Dozvíte se v něm, jak web funguje, co všechno se přes něj dá koupit, i jaké plány s ním zakladatelky mají. 

 Zakladatelky portálu Obyčej.cz Martina Fridrichová a Tereza Rafaelová

CO vás v rámci vašeho projektu aktuálně nejvíc zaměstnává?

Vzhledem k tomu, že se Obyčej před nedávnem teprve narodil, oslovujeme v současné době šikovné nábytkáře (furnitiéry - tedy lidi, kteří se zabývají nábytkem a bytovými doplňky) a pracujeme na tom, abychom dostaly Obyčej do povědomí co nejširší veřejnosti. 

Snažíme se dělat takové projekty, které jsou originální a zaujmou, abychom v lidech probudily zvědavost si náš web vyhledat. Primárním počinem, který jsme zrealizovaly, byly recyklované lavičky z palet. Smyslem tohoto projektu je umístit originální sezení na místa, o kterých si myslíme, že by je lidé mohli ocenit, tzn. tam, kde jakákoliv možnost posadit se a relaxovat chybí. Na lavičkách jsou nápisy, které odkazují na náš web www.obycej.cz, aby si veřejnost udělala představu, jaké kousky nábytku na webu najdou. Umístění laviček považujeme za příležitost, jak oživit střed města Brna.

Díky tomuto projektu se nám podařilo oslovit i brněnský festival krátkých filmů B16. Nápad s lavičkami pořadatele zaujal a v současné době připravujeme spolupráci, spočívající v propojení Obyčeje a tohoto tradičního filmového festivalu. Na lavičkách přibudou nápisy, odkazující na hlavní motto letošního ročníku festivalu. Na základě toho nám vzniká příležitost umístit před promítanými krátkými filmy spot o Obyčeji, čehož si velmi ceníme a opravdu doufáme, že se tato spolupráce naplní.

Také jsme oslovily lokální kavárny a poskytly jim nábytek, který jsme vyrobily. Tyto kousky jsou označeny odkazem na stránky Obyčeje. Většinu projektů teď realizujeme ve městě Brně, ale do budoucna chceme tyto projekty představit i v jiných městech České republiky.

Ve spolupráci s brněnskou značkou Minimon momentálně pracujeme na vizitkách. I ty budou svým provedením originální. Vzhledem k tomu, že chceme v lidech probouzet kreativitu, nebude to jen obyčejný kousek potištěného papíru, ale vizitky budou hravě nabádat k interakci. 

Hlavou se nám honí spousta dalších nápadů v podobném duchu, ale ty zatím prozrazovat nebudeme. Krom těchto akcí se samozřejmě snažíme navazovat spolupráci prostřednictvím sociálních sítí a o všech našich aktivitách se mohou lidé dozvídat z facebookových stránek Obyčeje. 

Lavička, kterou Tereza s Martinou použily k propagaci.

Náhled vizuálu webu, o který se postaral grafik Jakub Rafael.

Jak si vybíráte tvůrce do jednotlivých kategorií?

Obyčej je vlastně takovým tržištěm s nábytkem. Tvůrce si nevybíráme my, ale kdokoliv, kdo vyrábí, renovuje, restauruje, nebo má nábytek vyrobený do roku 1980 se může zaregistrovat a svoje kousky u nás prezentovat. Na Obyčeji určitě nikdo nenajde nový nábytek z velkovýroby. Zásadní je originalita a nápaditost. Našim cílem je vytvořit místo, na kterém bude možno najít jednu věc v několika různých stylech, provedeních a materiálech, takže si každý přijde na své a nebude muset navštívit několik různých portálů. Obyčej dává prostor tvořivým a šikovným lidem a současně se snaží nasytit ty, kteří touží po originálních kusech nábytku a bytových doplňků.

Věšák Knoflíky

Malovaná židlička Pink's not dead

Šifonér no. 8

Na portálu se dají sehnat i hotové vintage skvosty. Třeba čalouněná křesílka ze 70. let nebo kolekci nábytku z ořechu z poloviny minulého století. 

Proč jste platformu nazvali Obyčej? 

Název Obyčej jsme zvolily hlavně kvůli jeho krásnému českému vyznění. Synonymum tohoto slova je zvyk, což navazuje na tradici a obnovu, čímž bychom rády podnítily krásu starých věcí a řemeslné práce.

Já holkám gratuluju ke skvělému nápadu a přeju jim, aby se Obyčej.cz rozrůstal o další krásné věci s příběhem. 

Kdo si leze, nezlobí.

Až v dospělosti jsem se dozvěděla šokující informaci o mém dětství, které jsem málem strávila v Kutné hoře. Po rozchodu našich rodičů se totiž plánovalo, že tady budeme nějakou dobu bydlet. Nakonec jsme zůstali v Praze, kdybych ale byla dítětem teď, žila bych tu docela ráda. Funguje tady totiž Gask - Galerie Středočeského kraje, jejíž součástí je také Lektorské centrum, které je od loňska vybaveno čalouněnou lezeckou stěnou ve stylu Pieta Mondriana. Kdyby holandský malíř viděl, jak jeho abstraktní dílo slouží k dětské zábavě, měl by určitě velkou radost. 

Lektorské centrum v GASK 

Autorkou nápadu i realizace je grafička a ilustrátorka Bára Zachovalová, která spolu s designérkou Dariou Podboj stojí za značkou Fluo. Určitě znáte jejich repasovaná křesílka potažená látkou s autorskou grafikou nebo textilem od značky Designers Guild. V Bářině portfoliu najdete také koberce či tapetu na míru a další krásné projekty. 

Koberec na míru

Tapeta na míru

Křesílka Fluo

Holky z práce

Upřímně závidím všem lidem, kteří ráno dorazí do práce, a než se do ní pustí, naladí se příjemným hovorem se svými kolegy. Já si ve svém home officu s nikým nepopovídám. Ne že bych nemluvila vůbec. Dost často se totiž přístihnu, že si nahlas opakuju, co musím udělat nebo se hlasitě rozčiluju nad nějakou nesrovnalostí. Nikdo mi ale neodpovídá. Slyšet je tak možná zavrzání stolu nebo zvuk varné konvice, ve které si ráno vařím čaj. Naštěstí mám ale Olívku, se kterou pravidelně rozjíždíme dopolední konverzaci. Ze začátku jsem tenhle small talk zkoušela rozproudit se svým mužem, ale ten to vždycky pochopil tak, že když mu píšu, je potřeba něco vyřešit. Prostě jako typický chlap vůbec nepoznal, o co mi jde. O naprosto zbytečnou bezvýznamnou konverzaci, která mi ale zpříjemní ráno, a nastartuje mě na nový pracovní den. 

Tři holky v kanclu.) Můj vysněný pracovní kolektiv v podání londýnské ilustrátorky Laury Callaghan.

Možná si ale pracovní ženský kolektiv trošku idealizuju, protože jsem ho vlastně nikdy nezažila. V ČTK jsem seděla obklopená muži, kteří byli o deset let starší, a společná témata tak byla docela vzácná. Sice jsem od nich dostala spoustu moudrých rada do života, ale taková ta holčičí pohodička mi chyběla. Zároveň ale věřím, že přítomnost kolegů může někdy docela vadit. Třeba když se člověk potřebuje opravdu soustředit na práci nebo na žádný small talk nemá zrovna náladu. V tomhle má práce doma svoje výhody. Takže vlastně můžu být ráda, že jsem při práci obklopená jen tichem a vlastním nepořádkem. Tak jako to vystihl ilustrátor Ben Wiseman. 

Messy Desks od Bena pro New York Times

Kolegy mám tedy vyřešené respektive je řešit nemusím, ale s tím nepořádkem bych měla něco dělat. I když to není až tak jednoznačné. Podle průzkumu Minessotské univerzity má uspořádaná pracovní plocha svoje výhody i nevýhody. Určitě je dobrá pro zachování disciplíny. Člověk rychleji plní zadané úkoly, a když přijde na svačinu, vybere si spíš něco zdravého. Když je ale potřeba být kreativní, chaos na stole pomáhá. Sice máme tendence dát si další kafe a místo jogurtu s ovocem sáhnout po sušenkách a čokoládě, ale naše mysl se vydává originálnější cestou. Závěr je tedy jasný. Rutinní úkoly se s uklizeným stolem plní lépe, kreativní záležitosti naopak klidně snesou kancelářský chaos. 

Minimalistická kancelář podle Bena.)