Když mi bylo asi 17, zjistila jsem, že špatně vidím. Na dálku. Nepoznávala jsem lidi a hlavně jsem neviděla na tabuli. Pořídila jsem si tedy své první brýle, které jsem od té doby několikrát vyměnila. Ty aktuální mám asi čtyři roky a jsem s nimi stále spokojená. Problém je, že většinou nevím, kde je mám. Ven je totiž nenosím (holt jsem přestala zdravit lidi), ale potřebuju je, když se doma na něco díváme. Situace je většinou následující - zbytek rodiny sedí vzorně na gauči a čeká, až maminka najde brýle. Pokaždé jsou jinde. Na umyvadle, na pracovním stole, v kuchyni, v pokojíčku... prostě k nenalezení. Ale teď už je nikdy neztratím. Pořídila jsem si pandí pouzdro, které mi je ohlídá.
 |
| Pouzdro na brýle Kawaii Friends ze ZOOT.cz, pero Ballograf od Hay a vesmírný sešit Voala |
Možná se ptáte, proč že brýle normálně nenosím. Tyhle kdysi nové jsem z počátku nosila každý den. Z nutnosti. V ČTK jsem chodila na tiskovky a potřebovala vidět, co se během nich děje. Z té doby mám taky díky kolegovi vzácnou fotku, kdy je mám na sobě. Jenže brýle tlačí, nijak extra mi nesluší a tak jsem jejich nošení zkrouhla na sledování televize nebo kina. Možná by to chtělo nové. Jiné a lepší. Tak uvidíme, co na to Ježíšek.)
 |
| Ona vzácná fotka, kterou už jste tady na blogu ale určitě viděli. |
